Knihovna | Inzerce | Diskuse | Fotogalerie | Výstavy | Kontakt | Odkazy | Euroinfo
Cvrček domácí

(od 21.04.2003)

Cvrček domácí (Gryllus domesticus)

Patří do řádu rovnokřídlí (Orthoptera). Dorůstá do velikosti 2 - 2,5 cm, přičemž samičky bývají větší a mají na zadečku dlouhé tenké kladélko. Zbarvení je hnědavé až žlutohnědavé. Jedná se o teplomilný druh a v jižní či zejména střední Evropě by nepřežil chladné zimní měsíce v přírodě, proto se nastěhoval do teplejších částí lidských obydlí, kde se živí se různými odpadky. V severní Africe a v Asii žije ve volné přírodě. V nebezpečí se zachraňuje skokem dlouhým až 25 cm. Stridulují pouze samečkové pomocí křídel, kterými třou o sebe a na kterých mají u kořene výrazné žilkování. Křídla samiček jsou hladká. Samičky odlišujeme také podle kladélka.

Cvrčky chováme v dostatečném prostoru (např. 50 x 20 x 20 cm), v insektáriu vyrobeném ze starého akvária nebo boxu z umělé hmoty, nejlépe při teplotě 27 - 30°C a naprostém suchu. V takovémto prostoru můžeme odchovat ročně asi 2.000 jedinců (cca 1 kg dospělců). Vrchní kryt by měl být tvořen dřevěným rámem, vyplněným drátěným muším pletivem (silonové i ze skelného vlákna dokážou cvrčci zlikvidovat…), kvůli co nejlepšímu větrání. Potrava musí být současně jednak suchá (směs otrub,rozdrceného pečiva,ovesné vločky, tetramin, rybí moučka, sušené mléko…), jednak čerstvé zelené části rostlin, zejména trávy, salátu, ale i nakrájená mrkev, vařené brambory a kousky ovoce. Je však nutné zbytky potravy z terária včas odstraňovat, abychom zabránili rozšiřování plísní v prostoru. Můžeme vhodně využívat i veškerý kuchyňský odpad, ale je třeba si uvědomit, že potrava nesmí být chemicky ošetřena ani jinak závadná, neboť cvrčci by se stali nevhodnými pro následné zkrmení. Nesmíme zapomenout na vodu, kterou podáváme v napáječkách. Taktéž musí být vždy čerstvá a nezávadná. Místo napáječek je možno použít víčka od plastových lahví na mléko do kterých dáme trošku hrubého štěrku, aby se drobní cvrčci neutopili.

Jako úkryty vkládáme prokladky od vajec, nebo je zhotovujeme z krabicové lepenky (viz. obrázek) tak, abychom co nejvíce uměle zvětšili plochu. Neustálým udržováním čistoty zabraňujeme v chovu vzniku nákazy. Vlastní chov zakládáme s cvrčky přibližně stejné velikosti a chováme je do doby, než pohlavně dospějí. Poté vložíme kladiště - nádobku s cca 5 cm vysokou vrstvou kypré a vlhké půdy (nejlépe rašelina smíchaná s pískem), kterou pravidelně vlhčíme. Pokud ji necháme otevřenou, musíme často znovu vlhčit, aby půda nevyschla. Mně se osvědčily více kelímky od rybího salátu, do kterých jsem vytvořil z boku asi 5 - 6 otvorů o průměru 1 cm, aby se do ní cvrčci jednoduše dostali. Kelímek jsem přikryl víčkem, takže tolik nevysychá a navíc dobře vidím, co se děje uvnitř. Vajíček bývá velké množství (10.000 - 20.000). Asi po 3 dnech kladiště přeneseme do menší skleněné nádoby, kde se líhnou mladí cvrčci podle teploty. Při teplotě 27°C se líhnou již za 2 týdny a měří 3 mm. Chováme je odděleně a nezapomeneme přikrýt dostatečně hustou síťovinou (např. dámské silonové punčochy). Než dospějí, svlékají se 11x. Při optimální teplotě celý vývojový cyklus trvá 8 - 10 týdnů (při teplotě kolem 30°C trvá celý vývoj 6 týdnů), ale při teplotě nižší se znatelně zpomaluje. Cvrčky vhodné ke zkrmení umístíme na dno ledničky, kde zastavují při teplotě 10°C růst. S úspěchem můžeme cvrčky přikrmovat i vitamíny, které se tímto způsobem následně dostanou do těla našich chovanců. Podíl bílkovin ve stravě by měl být minimálně 20%.

Hlavní příčinou neúspěchu při chovu je nedostatečná teplota a přílišná vlhkost v chovných nádržích. Ze škůdců zamořujících chovy lze jmenovat roztoče rodu Glyciphagus, které je možno likvidovat radikálním snížením vlhkosti, a dravé roztoče Blattisocius tarsalis a Blattisocius keegani, kteří vysávají vajíčka cvrčků. Ve všech případech napadení je však nejvýhodnější chov zlikvidovat, chovné zařízení dezinfikovat a založit chov znovu.

Podobným způsobem se chovají také další druhy cvrčků:

Cvrček dvouskvrnný (Gryllus bimaculatus):
Proti předešlému druhu je tento jihoevropský druh s délkou 30 - 35 mm výrazně větší a působí podstatně robustnějším dojmem. Zbarvení je černé, na krycích křídlech se nalézá dvojice žlutavých skvrn, které vedly k jeho pojmenování. Na základě velikosti a atraktivního vzhledu se stal oblíbeným krmným živočichem, který je vhodný především pro větší druhy sklípkanů.

Cvrček stepní (Gryllus assimilis):
S délkou 28 - 32 mm patří tento červenavě hnědý cvrček k větším druhům. Pro krmné účely je chován teprve krátce. Vykazuje však podobně velkou reprodukci, jako cvrček domácí, navíc s rychlejším růstem nymf, takže se zdá, že v budoucnu svým významem zvítězí. Další výhody se ukazují ve vysoké odolnosti vůči chorobám a v absenci jakéhokoliv zápachu.

Cvrček krátkokřídlý (Grillodes sigillatus): Nápadným znakem jsou u tohoto 17 - 22 mm dlouhého cvrčka poměrně velké zadní nohy. Zbarvení je světle hnědé se dvěma příčnými tmavými pruhy a má - jak praví jméno - krátká křídla. Tohoto cvrčka, pocházejícího z tropické Afriky, lze také rozmnožovat v optimálních podmínkách s vysokou produktivitou, ale rychlé pohyby, které jsou umožněny právě jeho netypickou stavbou těla, jsou velkou nevýhodou při zkrmování, stejně tak, jako jeho velikost.

Autor: V. Krejčí

Literatura:
Vergner - Chov terarijních zvířat 1986
Gábriš (Tiergarten Schönbrunn/Wien.) - metoda chovu cvrčka domácího s vysokou produktivitou

© 2003 Michal Toráň & Jaroslav Dobiáš
webmaster
Home