Knihovna | Inzerce | Diskuse | Fotogalerie | Výstavy | Kontakt | Odkazy | Euroinfo
Popis a chov vybraných druhů

(od 21.04.2003)

Popis a chov vybraných druhů

Acanthoscurria geniculata

(C. L. Koch, 1841)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie
Velikost: v těle 7-10cm
Terárium: pro zemní druhy, větší, s vrstvou lignocelu a miskou s vodou. Teplota mezi 25-28°C, vlhkost kolem 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, v dospělosti je až středně agresivní, dravý, žravý.
Popis: velmi známý a oblíbený druh sklípkana, který je nazýván „bílým smithim“. Jeho zbarvení tomu také odpovídá. Kolena a tibie jsou zvýrazněny bílými proužky. Základním zbarvením je černá, ta ale brzy zesvětlá a jedinci delší dobu po svleku jsou kakaově hnědí. Kolena (patelly), holeně (tibia) a zanártí (metatarsy) jsou bíle (až narůžověle) zvýrazněny. Zadeček je pokryt dlouhými červenými chlupy a především velkým množstvím žahavých chloupků. Svůj obdiv mezi chovateli si získal také pro svou úctyhodnou velikost (která u dospělých samic činí až 10 cm v těle), relativně rychlý růst, žravost a v neposlední řadě i snadné a početné odchovy.
Dospělí samci v těle měří kolem 5 cm a jsou opravdovými obry, na koncích makadel mají velké bulby a na prvním páru předních končetin tibiální háky.
Chov a odchov: Mláďata jsou sice zprvu opravdovými miniaturami, ale protože jsou žravé, rostou nám skoro před očima. Po 4.-5. svleku už na nich můžeme zpozorovat bíle proužky na končetinách a delší razavé chloupky na zadečku. Protože žravost mláďatům zůstává i nadále a po 3-4 letech dospívají samci, po 4-6 letech samice.
Co se týče jeho chování, pak jde spíše o zbrklejší druh, který s oblibou vyčesává žahavé chloupky. Doma chováme ale samici, která se nijak zvláště neplaší a žahavé chloupky vyčesává jen velmi zřídka.
Já osobně bych řekla že mláďata jsou více splašenější než odrostlí jedinci či dospělci (až na vyjímky, ty se hlavně týkají adultních samců).
Před pářením je nutné samici řádně nasytit, jinak si samce uloví. Jinak probíhá páření většinou klidně a ukázkově. Všem bych ale doporučila po týdnu až 14 dnech (po samcově dalším přečerpání) samici ještě přepářit a to z toho důvodu aby měla na velký počet vajíček dostatek spermatu. Po 2-3 měsících samice vytváří kokon a za další 2 měsíce z něj vypouští 400 a více mláďat. Ty můžeme do 2.-3. svleku ještě nechat po skupinkách, přitom je dostatečně krmíme nadrobno nastříhanými malými moučnými červi.

Aphonopelma pallidum

(Cambridge, 1897)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: obývá Severní Ameriku, především Mexiko, Chihuhua, Amula, Zopilote in Guerrero.
Velikost: v těle 6-7cm
Terárium: pro zemní druhy, s vrstvou lignocelu, miskou s vodou. Teplota okolo 26°C, vlhkost 70 – 80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, v dospělosti mírně agresivní, dravý, žravý.
Popis: základním zbarvením je černá. Karapax (hlavohruď) je u mláďat a samic světlý s tmavým klínem ve předu, u dospělých samců je karapax černý. Abdomen (zadeček) a končetiny jsou navíc pokryty oranžovohnědými chloupky.
Dospělého samce poznáme také díky bulbům na konci makadel a tibiálních háků na prvním páru končetin.
Chov: Mláďata tohoto vcelku mírného druhu v útlém mládí sice poměrně rychle rostou, ale velikostní přírůstky jsou malé. Změny nastávají přibližně od 6.svleku, kdy už u nich můžeme zpozorovat typické zbarvení a konečně velké velikostní nárůsty po svlecích.
Z vlastní zkušenosti mohu uvést, že samice ve velikosti asi 3,5cm v těle se svlékají zhruba po 2 měsíčních intervalech, tedy alespoň u mě, při pokojové teplotě.
Je to nenáročný zemní druh, který v dospělosti vyžaduje terárium o rozměrech 30x20x20 (d,š,v) s asi 3 centimetrovou vrstvu lignocelu. Neměla by chybět mělká miska s vodou, pro zpestření můžeme vložit i kokosovou skořápku či květináč jako úkryt. Teplota v nádrži postačí okolo 26°C a vlhkost udržujeme 70 – 80%. V potravě není náročný, je žravý a tak můžeme jeho potravu střídat. Přesto ale krmíme převážně cvrčky v odpovídající velikosti. Odrostlým jedincům můžeme podávat i myší holata.
Samice dospívají zhruba asi po 2 – 3 letech, samci jsou o něco rychlejší. V rozpětí nohou dosahují až 15 cm. V těle mají dospělé samice 6 cm a více.
Chování: Přesto můžeme Aphonopelma pallidum, hlavně mláďata, brát na ruku či je pomocí uchopení ruky přemisťovat. Dospělce přemisťujeme pomocí krabiček. K obraně používá tento druh výhradně své žahavé chloupky, které mohou být pro mnohé z nás překvapivě účinné.
V důsledku toho, že by někteří sklípkanářští systematikové zařadili tuto A. pallidum do rodu Brachypelma, můžeme usoudit, že se nejedná o toxický významný druh. Lze ho tedy doporučit začátečníkům. Musím ale upozornit, že tento druh není nijak zvědavý na časté braní do rukou (jako žádný sklípkan).
Příbuzné druhy: u nás nejznámější jsou A. seemanni, A. bicoloratum, A. caniceps, A. chalcodes, A. arnoldi, A. hentzi, A. wacketi,…

Aphonopela seemanni


(Cambridgei, 1897)
Podčelěď: Theraphosinae
Země výskytu: Kostarika, El Salvador, Guatemala, Nicaragua, Mexiko, USA, Panama, Texas
Velikost: v těle 8cm
Terárium: pro zemní druhy, s vyšší vrstvou substrátu a miskou s vodou. Teplota mezi 24-28°C, vlhkost kolem 80%.
Obrana, chování: žahavé chloupky, mírně agresivní až agresivní druh, dravý, žravý.
Popis: mláďata v jsou v prvních svlecích velice podobná mláďatům rodu Brachypelma (také k tomuto rodu mají nejblíže). Jsou tedy světlé, bez kresby kde pouze na zadečku mají černou skvrnku se žahavými chloupky. Z rozkrmováním až na vyjímky nebývají potíže, Krmíme nastříhanými moučnými červi, později živými cvrčky. I přes jejich žravost nejsou nijak rychlí v dospívání.
Přibližně po 4. svleku jedinci výrazně tmavnou a postupně se jim rýsuje jejich zbarvení. To vypadá následovně: základní barvou je sytě až světle černá (před svlekem hnědá), spodní strana sklípkana je světle oranžová, někdy až s narůžovělým odstínem. Na končetinách mají navíc tzv. žebrování, kde na kolenech a holeních je po dvou bílých proužcích a na zanártí je bílý proužek jeden. Tato tmavší verze odpovídá jedincům obývající hlavně Kostariku. Narazit však můžeme ještě na druh poměrně méně sytější na barvy a tomu odpovídají především jedinci z oblasti Puerto Culebro. Kresba i spodní oranžové zbarvení je stejné, základní barvou ovšem hnědá, zadeček kakaový, hlavohruď mahagonová a ochlupení má pískovou barvu.
Dospělé samice své zbarvení nemění, jen samci jsou odlišní. Ztrácejí oranžovou barvu ve spodní části těla, jsou celo černí a hlavohruď, klepítka a makadla navíc dostávají zlatavý nádech.
Co se týče chování, žádní kliďasi to rozhodně nejsou. Ještě v mládi něco strpí ale v dospělosti o nás moc nestojí a s dospělými samci se už nedomluvíme skoro vůbec. Mojí samici – adultní jsem v ruce přenášela a držela jen, když byla apatická vůči samci a já mu ji musela nastavit.
Nejspokojenější jsou prostě ve svém ukrytu a před námi buď utíkají nebo vyčesávají žahavé chloupky.
Do obranného postavení se staví vyjímečně, a to buď když je opravdu vylekáme, neby když jejich žahavé chloupky na obranu nestačí.
Chov, odchov: Jedná se o nenáročný a odolný druh. V dospělosti volíme terárium pro zemní sklípkana ovšem s vyšším práhem, do kterého vsypeme více substrátu než např. pro Brachypelmy. Tento druh si má totiž snahu podhrabávat kůru či tvořit menší nory. Ve volné přírodě obývá pastviny, popř. polopouště, kde si právě tyto nory hloubí. Vzdušnou vlhkost udržujeme mezi 70-80%, teplotu na 25-27°C.
Jako krmivo přijmou většinou vše co se hýbe (cvrčky, šváby, moučné červi), hladová samice skočí i po myšším holátku.
Obecně, protože je tento rod druhově velmi početně zastoupen, zmíním jen ty známější: A. bicoloratum, A. california (Kalifornie, Texas, Arizona), A. caniceps (Mexico), A. crintim (Mexiko), A. harlingenum (Texas), A. hentzi (Texas, Arizona, Kansas), A. pallidum (Mexiko), A. saretum (Yucatán), A. vogeli (Nové Mexiko)

Avicularia metallica


Ausserer,1875
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Ekvádor, Francouzská Guyana, Kolumbie, Surinam
Velikost: 7-8 cm v těle.
Terárium: pro stromové druhy, s vrstvou lignocelu, větvemi z ovocných stromů a miskou s vodou. Teplota okolo 27°C, vlhkost 80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý.
Popis: mláďata zhruba do 10.svleku jsou zbarvena typickým zbarvením mláďat, postupně se jim ale končetiny tmavnou a špičky nártu světlají. Kresba zadečku ale nezaniká. Až po 9.-11.svleku, dostávají jedinci své typické celomodré zbarvení, kde je zadeček sytě černý a špičky nártů jasně oranžové. Samičkám se ještě úplně v dospělosti zadeček pokryje delšímy rezavými chloupky. Dospělé samice dorůstají 7-8 cm v těle. Samec má v dospělosti stejné celomodré zbarvení, bez červeného lemu. Má bulhy i fixační háčky.
Chov, odchov: Mláďata se vyplatí chovat do 4.-5. svleku pohromadě. Obecně má A. metallica rychlejší růst něž A. versicolor a má i větší svlekové nárůsty. Samice dospívají zhruba po 2,5 roku, to dorůstají do 13.svleku a tělo měří asi 4 cm. Do terária umisťujeme vhodnou rostlinu, ve které si jedinci spřádají hnízdo. Já mám nejlepší zkušenosti s klasickým potosem - Scindapcus. Koření bezproblémově, nevylučuje žádné aromatické či jiné látky, udržuje stálou vlhkost, pavučinu lze z listu snadno odstranit a při přerůstání mu nevadí sestřižení.
Při páření dodržujeme pár zásad. Než vypustíme samce k samici, měl by být samec předem přečerpán, u samice už by nemusel mít tolik klidu, samice ale i samec musí být dostatečně nakrmeni, terárium samice by mělo být dostatečně velké pro oba (jelikož samce u samice – pokud ji ihned neodpáří, po několik dnů ponecháváme) a samec by se tu měl mít možnost schovat a nakonec aby měla samice během páření k dispozici své hnízdo.
Po vypuštění samce k samičce se můžeme dočkat dvou situací, samec buď začne samici ihned hledat a poté ji odpáří, nebo jí pár dnů z bezpečné vzdálenosti láká pozoruje a až poté se k ní odváží a odpáří ji.
Pokud se samice často zdržuje mimo hnízdo je třeba samce po pár dnech – týdnu odchytit a nechat ho odpočinout v jeho vlastní ubikaci, kde ho nakrmíme. Většinou se i přečerpá. Podle potřeby ho pak k samici vrátíme a sledujeme jejich chování. Jestliže se samice už pářit nechce a samce považuje už teď jako potravu, nebo jej jednoduše ze svého království vyhání, samce odchytíme a další pokus provedeme za 14 dní až měsíc a z něj vyvodíme závěr.
Pokud se samice pářit opět nechce, samce vyhání, nebo jej chce ulovit je snad napářená. Jestliže však k samci je vstřícná a o páření má opět zájem, samce j tam zase na pár dní ponecháme.
Kokon vytváří po 2 až 3 měsících. Mláďat bývá mezi 50 – 200 kusy.

Avicularia sp. (species)


Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Peru
Velikost: 5-6 cm
Terárium: pro stromové druhy, s lignocelem, větvemi, kůrou a miskou s vodou.
Obrana, chování: útěk, nastavování zadečku, obranné postavení, dravý a žravý.
Popis druhu: moje dvě dospělé samice, 3-4 roky staré, měří v těle 5 a 6cm (je o svlek větší), v rozpětí 11cm. Základním zbarvením končetin a zadečku je černá. Končetiny jsou po své celé délce porostlé delšími bílými až oranžovými chlupy. Na každém zanártí (metatarsech) končetiny je na spodní části oranžová malá a polokruhová skvrna. Ta se ještě opakuje na posledním článku končetiny a to na špičce nártu (tarsus). Hlavohruď (carapax) je také ze základu černý, ale silně porostlý stříbřitozlatavým ochlupením. Na zadní části zadečku má místo se žahavými chloupky. Spodní strana samic je jasně černá. Jsou dravé, mírně agresivní.
Dospělý samec měřil v těle 4cm, v rozpětí 10cm. Po celém těle byl zbarven jasnou černou, na nártech i zanártí měl shodné zbarvení jako to mu je u samic. Ve spodní straně tibií u druhých končetin měl tibiální háčky. Samec byl v chování stejný jako samice.
Průběh páření a odchov: v té době, kdy mi dospěl sameček, byla dospělá zatím jedna z dvou samiček (druhá byla o svlek pozadu).
Samice, která byla dospělá a kterou jsem měla v plánu pářit, byla 3 měsíce po svleku (5.11.2001) a sameček dospěl 27.11.2001, takže byli skoro stejnou dobu po dospělostním svleku. Samce jsem nechala přečerpat, oba jsem důkladně nakrmila a 17.2. 2002 odpoledne jsem samce uzavřeného a silně děrované krabičce položila samičce do terária. Po pár minutách si samička k němu slezla z hnízda a slabě bubnovala, on ji neodpovídal. V 19 hod večer jsem samečka vypustila k samici na volno. Sameček po chvilce obav začal makadly „jezdit po skle“, to bylo zřejmě jeho bubnování, protože samička mu se zájmem odpovídala svým klasickým klepáním a brzy se nechala přilákat. V okamžiku kdy byly v bezprostřední blízkosti, se začali oklepávat na svých předních končetinách. Naprosto klidný samec si ji začal pomalinku zvedat a hledat spermatéku, mezitím se doslova objímali ostatními končetinami. Všechny jejich pohyby probíhali pomalu a v klidu. Byli na sobě tak nalepeni, že tvořili jednu chlupatou kouli. Po chvilce se sameček v klidu od samičky vzdálil a po pár minutách odpočinku se k samičce vrátil. Samice byla do té doby naprosto omámena, stála na stejném místě a samec si ji zase v klidu zvedl tak, jak potřeboval. Jelikož už nebyli k sobě tak nalepeni jako minule, viděla jak samec úspěšně zasunul bulby do spermatéky samice.
I přesto toto zdařilé zasunutí, se sameček nadále snažil samičku hledat a dávat najevo své touhy. A tak, jelikož samička měla prostorné teráriu, jsem se rozhodla, že samečka tam na 3 dny ještě ponechám.
Přesně třetí den, 21.2.02, kdy jsem měla v úmyslu samečka oddělit, jsem ho našla zrovna ve chvíli, kdy samičce pomalu umíral v klepítkách.
5 dní po zabití samce, 26.2.02, si samička začala zpevňovat a zvětšovat své dosavadní hnízdo.
Měsíc na to, 23.3.02, jsem ráno našla samičku držet kokon. Dosti velké vchody do hnízda si vůbec nezapředla, takže pozorování bylo báječné. Samička se o kokon vzorně starala, pokud se zrovna čistila, tak ho měla položený přímo pod sebou. Mimo nošení kokonu, zvládala samička zároveň i zvětšování hnízda, které si prodlužovala směrem ke dvířkám terária, takže poté seděla s kokonem doslova u dvířek. Odolávala otřesům i samotnému přenosu jejího terária. Samička byla čím dál tím víc klidnější, a asi po 14 dnech, si často dělala výlety mimo hnízdo, bez kokonu, ten nechávala ležet v hnízdě.
Jednou, když se ale vracela do hnízda, nemohla najít vchod, i když byly dva. Pořád se motala a šplhala po střední části hnízda a předními končetinami se marně dobývala dovnitř. Asi po 10 minutách jejího hledání, kdy už jsem viděla, že samička je doslova nešťastná, jsem ji ve střední části hnízda (kde se neustále beznadějně dobývala), nastřihla, v její přítomnosti, nůžkami středně velký otvor. Za okamžik na něj „přišla“ a za další okamžik už byla uvnitř. V hnízdě se už snadno zorientovala, brzy došla ke svému kokonu a spokojeně uchopila do makadel. Pak se vrátila s kokonem k falešnému otvoru a pořádně jej zapředla. Následující dny nadále hlídala kokon, a já aby nemusela samice slézat dolů k misce s vodou, jsem ji vždy nakapala kapky vody do pavučiny, které pak v klidu vypila. Jednou jsem ji předložila do hnízda usmrceného cvrčka, samička ale popadla kokon a utíkala se s ním schovat do středu hnízda. Asi po týdnu jsem to zkusila znovu, tentokrát cvrčka bez problému ulovila a snědla.
28.5.2002 jsem na kokonu spatřila viditelně pohyby, přesto jsem jí ho neodebírala, i když bych si tím samozřejmě ušetřila spoustu práce s odchytem mláďat.
30.5.2002 jsem ráno nalezla samičku jak spokojeně sedí v hnízdě a kolem ní spokojeně sedí hromada mláďat v 1.svleku. Jelikož jsem neměla ráno čas k odchytávání drobotiny, jen jsem s opatrností do hnízda opatrně nastříkala rozprašovačem kapky vody (mláďata ihned začala pít) a samotný odchyt nechala na odpoledne. Připravila jsem si čiré dózy s větráním, do nich nasypala lignocel, přidala borové kůry jako úkryt.
V samotném kokonu, na kterém samice udělala otvor o průměru 1cm, se schovávalo ještě asi 20 mláďat, také v 1.svleku, dále asi dvě larvy v 2.stádiu, svlečky a přibližně 20 uschlých – neoplozených vajíček. Celkový počet mláďat byl 92 kusů.
Rozkrmování mláďat nebylo úplně snadné a vyžádalo si ztráty. Ve vysokých dózách si nechtěli natáhnout pavučinu a neměli tak šanci lovit, proto jsem je asi po týdnu rozdělila do 10 členných skupinách (ve které byl zhruba stejný poměr silnějších a slabších jedinců) do nízkých průhledných krabiček, kde díky menšímu prostoru začali silnější mláďata stavět hnízdo. K nim se brzy nastěhovaly slabší jedinci. Krmivo (kousky rozstřižených červů) jsem jim vkládala na pavučinu a oni začali lovit. Rosila jsem dvakrát až třikrát týdně a zbytky z potravy jsem odstraňovala hned druhý den.
Mezi mláďaty se ale pořád ještě našly jedinci, kteří nebyli schopni se rozkrmit a umírali vyčerpáním. Celková úmrtnost mláďat činila kolem 25ks.
15.7.02 šly první Avicularia do 2.svleku, 9.9.02 se svlékla samička, 20.9.02 se svlékaly první mláďata do 3.svleku , a kolem 29.10.02 byly první kusy ve 4.svleku.
Zhruba v té době mi také z neznámých příčin uhynula druhá dospělá samice, kterou jsem zmínila na začátku článku. Příčinu úhynu si neumím vysvětlit, jelikož samice do poslední chvíle pěkně lovila, mrtvá ležela mimo svého hnízda, končetiny neměla pod sebe zatažené neměla ani vnitřní parazity.
23.12.02 mláďata jsou těsně před 5.svlekem, bez problému berou krmivo. Z celého odchovu mi zbyly pouhé dva kusy, ty mám pospolu. Donedávna měli ještě s ostatními mláďaty společné hnízdo, teď už si postavily svá samostatná hnízdečka na opačných stranách krabičky. Při krmení pokládám krmivo do každého zvlášť a jemně rosím. Asi po 14 dnech ale větší mládě pozřelo menší a tak mi zbylo pouhé jednou mládě. Po svleku, které za pár týdnu absolvovalo, jsem přestěhovala do stromového terária, kde se mi ho podařilo určit, jedná se o samičku.
Asi po 2 měsících, co se mi mládě podařilo určit se její matka začala trochu neobvykle chovat. Vůbec se přes den nechodila schovávat do svého hnízda a nepřijímala žádnou potrava. Ještě více mě však tato skutečnost zneklidňovala když jsem si uvědomila, že je rok a půl po svleku a měla by se tedy v hnízdě připravovat. Místo toho visela, bez sebevětší vitality, na dvířkách terária. Když už jsem si asi po měsících začala zvykat na toto její sídlení na dvířkách, jednoho dne se odebrala do hnízda, odkud následující dny nevylézala. Třetí den jsem zjistila, že je mrtvá. Seděla přirozeně, končetiny pod sebou neměla, jen kolem ústního otvoru měla zaschlou bělavou tekutinu.
Co se týče tohoto dosud neupřesněného druhu všeobecně, a z mých zkušeností, jedná o sklípkany, kterým musíme věnovat větší dávku pozornosti, dbáme na to, aby se v nádrži netvořila plíseň (prevence: dostatečné větrání, větve – z ovocných stromů nebo kůra – nejlépe borová a musí být převařená, substrát nesmí být převlhčený a zbytky z potravy musíme odstraňovat), aby jedinci měli možnost si postavit hnízdo, mláďata měla vyšší vlhkost a zbytečně nádrže s jedinci nepřehřívat. Tak se vyvarujeme úhynu jedinců, kteří umí být k tomuto někdy bohužel velmi náchylní a umírají bez zjevných příčin.

Avicularia urticans


Schmidt, 1994
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Peru
Velikost: 5-6 cm
Terárium: pro stromové druhy, s lignocelem, větvemi, kůrou a miskou s vodou.
Obrana, chování: útěk, nastavování zadečku, obranné postavení, dravý a žravý.
Popis: jedná se o jeden z největších druhů rodu Avicularia, mláďata mají asi do 7. svleku klasické zbarvení mláďata Avicularia, tedy světlé končetiny s tmavými papučkami a stromečkovitou kresbu na zadečku. Následně dostávají celo hnědošedé zbarvení, z oranžovými konečky metatarsů. Zadeček je tmavší s dostatkem černých žahavých chloupků. Dospělí samci jsou celočerní s oranžovými konečky metatarsů. V těle měří do 4cm a mají tibiální háky.
Celý rod je mírně agresivní, jinak ale trpěliví a žraví.
Chov, odchov: mláďata můžeme v prvních dvou svlecích chovat společně, ale poté je rozdělujeme jednotlivě do průhledných a vzdušných plastových krabiček, které s postupným svlekem pavouka zvětšujeme. Jako podklad volíme lignocel. Protože se jedná o stromový druh, který loví především v hnízdě, nesmíme zapomenout vložit kousek umělohmotné rostliny (popř. kůru, ta ale ovšem umí plesnivět), hlavně pro mláďata čerstvě z kokonu a jedincům po přestěhování do nového.
Nejdůležitější je první rozkrmování mláďat v 1. svleku. Většinou totiž žerou až když mají postavené hnízdo. Někdy jim to trvá i 14dní než se k něčemu odhodlají a za tu dobu nic nesní. Aby vydrželi tuto dobu bez jídla, je důležité pravidelně (2-3x týdně) rosit, aby mláďata zůstala vitální. Pak už alespoň ti silnější jedinci postaví hnízdo, které zachrání i ty slabší a následně začnou přijímat potravu. Krmíme nejčastěji nastříhanými moučnými červi, popř. octomilkami. Zbytky potravy druhý den odstraňujeme!
V 3.- 4. svleku už může docházet ke kanibalizmu a proto mláďata rozdělujeme zvlášť do prostornějších krabiček, né však ale zase do moc velkých.
Důležité je odpovídající větrání, a to je takové aby se v krabičce sice vlhkost udržovala ale také aby byla zajištěná výměna vzduchu a nedocházelo tak k častému plesnivění.

Avicularia versicolor


(Walckenaer, 1837)
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: domovem je Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor, Martinik. Jedná se o pralesy.
Velikost: v těle 6cm
Terárium: pro stromové druhy, s vrstvou lignocelu, větví oocného stromu a miskou s vodou. Teplota kolem 27°C, vlhkost 80%.
Obrana, chování : útěk, obranný postoj, dravý, žravý.
Systematické zařazení:
Podčeleď: Avicularinae
Země původu/ domovina: domovem je Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor, Martinik. Jedná se o pralesy.
Popis: Dorůstá velikosti (v těle) asi 6cm a v rozpětí nohou má až 12cm. Zbarvení končetin a zadečku je zelenočerné s delšími červenofialovými chloupky. Karapax- hlavohruď je zbarvena zelenomodře. Na zadečku mají odrostlí jedinci typické zrcátko. Mláďata 1.-9.svleku mají zelenomodré zbarvení se vzorkem na zadečku. Zbarvení tohoto druhu je u obou pohlaví stejné, i v dospělosti. Dospělí samci se od samic liší pouze drobnějším vzrůstem, tibiálními háky na končetinách a bulby na koncích makadel.
Chov: Protože se jedná o typický stromový druh, jedince umisťujeme vždy do vyšších nádrží jim odpovídající velikosti. Pro stavbu hnízda vkládáme mláďatům do nádrže umělohmotnou větvičku rostliny. Do větších terárií umisťujeme větve(nejlépe z ovocných stromů – neplesniví), pokojové rostliny či vyvařenou borovou kůru. Vodu k napití předkládáme v mělkých miskách. Vlhkost by měla být okolo 75%, kterou udržujeme pomocí rozstřikovače. Mláďatům, která nemají přístup k misce s vodou je nutné postříkat i stěnu dózy. Kapky z ní pak pijí. Požadovaná teplota u tohoto druhu je kolem 26°C, ale i vyšší, neboť se jedná o telomilý druh. Ve svém chovu jsem už ale několikrát zpozorovala náhlý a brzký úhyn, velkých mladých jedinců, kteří měli v teráriu vyšší teploty (27-29°C). Naopak ty, které nevyhřívám (teplota je pokojová), sice ve srovnání pomaleji rostou, ale jeví se mi jako silnější a života schopnější už teď.
Je známo, že rodu Avicularia prospívá chov zvířat ve skupinách, hlavně u mláďat. Ty pak bezproblémově přijímají potravu a rychleji rostou. Podmínkou skupinového chovu je dostatek místa a potravy.
Hnízdo si tito sklípkani staví ve větvích, v listech či pod kůrou. Je to jejich bezpečné místo pro spánek, svlékání, a přijímání potravy. Hnízdo sklípkanům odstraňujeme jen ve výjimečných případech. Např. při odchytu nebo když je pavučina znečištěna zbytky od potravy.
Potravu tvoří hlavně cvrčci. Mláďatům je předkládáme předem usmrcené do hnízda. Velkým a dospělým zvířatům vypouštíme pár cvrčků do terária (pozor na svlékání). Pravidelně kontrolujeme počet ulovených cvrčků. Pro nasycení větších jedinců předkládáme myší holátko nebo švába.
Odchov: Avicularia versicolor je v dnešní době velice žádaným druhem, je jich ale nedostatek, protože odchovů je málo. Přispívá k tomu i malý počet vajíček v kokonu. Ten činí okolo 100 kusů, a v době kolem 1.svleku je tento počet často redukován v důsledku choulostivosti u mláďat.
Je to mírumilovný druh i v době páření. Přesto se už nejednou stalo, že sameček se stal samiččinou obětí při páření (včetně mého samečka). K pozření většinou dochází spíše v případě, že samice není dostatečně nakrmená. Pokud je ale samička řádně před pářením nasycená a její terárium je dosti velké pro oba, můžeme je bez obav chovat v době páření pospolu. Oba si udělají hnízdo na jiné straně terária a navzájem si tak po napáření nezavazí.
Po vypuštění samce k samičce se můžeme dočkat dvou situací, samec buď začne samici ihned hledat a poté ji odpáří, nebo jí pár dnů z bezpečné vzdálenosti láká pozoruje a až poté se k ní odváží a odpáří jí.
Pokud se samice často zdržuje mimo hnízdo je třeba samce po pár dnech – týdnu odchytit a nechat ho odpočinout v jeho vlastní ubikaci, kde ho nakrmíme. Většinou se i přečerpá. Podle potřeby ho pak k samici vrátíme a sledujeme jejich chování. Jestliže se samice už pářit nechce a samce považuje už teď jako potravu, nebo jej jednoduše ze svého království vyhání, samce odchytíme a další pokus provedeme za 14 dní až měsíc a z něj vyvodíme závěr.
Pokud se samice pářit opět nechce, samce vyhání, nebo jej chce ulovit je snad napářená. Jestliže však k samci je vstřícná a o páření má opět zájem, samce j tam zase na pár dní ponecháme.
Obrana: Zvíře které se cítí v nebezpečí utíká velkou rychlostí a může tedy ve zmatku vyběhnout ze samotného terária, většinou si ale útěk namíří do hnízda. Nebo na nás míří svůj pestře zbarvený zadeček a po chvilce utíkají od nás, či v lepším případě, po nás střílí své výkaly. Jed samotného rodu nebyl do této doby pořádně prozkoumán.
Obecně platí, že sklípkani pocházející z Ameriky mají výrazně slabší jedy než např. sklípkani z Asie. Přesto se ale spekuluje o tom, že jejich jed, by mohl mít silnější účinky než momentálně předpokládáme. I tak je Avicularia versicolor svou obranou velice mírný. Zvláště mláďata jsou velice klidná a rozvážná. Je vhodný pro začátečníky.
Příbuzné druhy: A. mettalica,A. huriana, A. urticans, A.sp., A. purpuera, A.aurantiaca, A. minatrix, A.velutina, A. pulchra, , A. walckenaeri,…

Brachypelma annitha


Tesmoingt, 1997
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Mexiko
Velikost: až 7 cm v těle
Terárium: : pro zemní druhy, lignocel, úkryt, miska s vodou. Teplota okolo 26°C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, dravý, žravý.
Popis: nedávná novinka našich chovů. Nejvíce se podobá B. smithi.
Mláďata jsou v prvních svlecích světlá a s černým flíčkem na zadečku, zde má žahavé chloupky. V prvních pěti svlecích jsou svlekové nárůsty velmi malé. Od 5.-7-svleku se mláďatům na končetinách pomalinku začínají rýsovat plamínky na kolenech. Dalším růstem plamínky přibírají na intenzitě a černý flíček už splývá na celočerném zadečku. A hlavohruď mezitím dostává béžově zlatou barvu a tmavé lemování. Odrostlí jedinci a dospělci mívají po svlékání narůžovělé chloupky a to je dělá netypickými. Po několika dnech ale výrazně ztmavnou. Dospělé samice dorůstají 8 cm v těle, schopné páření jsou už ale v 5,5cm. Dospělí samci dorůstají 6 cm v těle.
Chov: podmínky odpovídají celému rodu Brachypelma.

Brachypelma albopilosa


Valerio, 1980
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kostarika, Guatemala a Panama.
Velikost: v těle 8 cm
Terárium: pro zemní sklípkany s vrstvou lignocelu a vodou. Teplota okolo 27°C, vlhkost 65-80%.
Obrana, chování: žahavé chloupky, útěk, mírný (pozor na vyjímky), dravý, žravý.
Chov, odchov: tento nejznámější a nejběžnější druh sklípkana, chováme ve středně velkém teráriu (v dospělosti) pro zemní druhy. V nádrži udržujeme vlhčí i sušší část, aby si mohl pavouk vybrat, podle své momentální potřeby. Zhruba od šestého svleku, by měla mít zvířata přístup k misce s vodou.
Je chován hlavně pro svou klidnou povahu a vcelku rychlý růst. Do rukou bereme sklípkana jen občas a na velmi krátkou chvíli s tím, že i tento klidný druh se může polekat a ze strachu kousnout. PLATÍ PRO VŠECHY SKLÍPKANY: V žádném případě sklípkana neobtěžujeme v období před svlékáním, při svlékání, v době tvrdnutí a následného zvýšeného apetitu.
Nejčastější obranou tohoto druhu je útěk a vyčesávání žahavých chloupků ze zadečku. Samičky dospívají po 4-6 letech, samci po 3-4 letech. Páření je většinou bezproblémové a úspěšné. I tak se ale často setkávám s chovateli, kteří si neví rady se samiččinou nebo i samečkovou ignoraci vůči partnerovi. Pokud se tady páření podaří pak za 2 – 4 měsíce vytváří samička v úkrytu kokon, do které ho klade 400 a více vajíček. Pokud je samice klidná, po pár dnech čí týdnech vylézá s kokonem či bez něj obvykle ven za vodou. Mláďata krmíme 1-2krát za týden mrtvými rozstřiženými červi či cvrčky, odrostlé a dospělé jedince 1-2 za 14 dní (cvrčky, šváby či myšími holátky), misku s vodou musí mít neustále k dispozici. Vlhkou část terária rosíme 1-2krát za týden.

Brachypelma auratum


Schmidt, 1992
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Mexiko
Velikost: 7 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem, vodou, popř. úkrytem.
Teplota postačí okolo 24-25°C, vlhkost 50-70%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, syčení. Mírně v dospělosti více agresivní, docela dravý a žravý.
Chov, odchov: Krásný barevný druh nazýván také „horským smithi“. Typickým znakem tohoto horského druhu je pomalejší růst a v zajetí méně snadný odchov. Co se týká chovu, tak se shoduje s B. albopilosou. Během dospívání, můžeme pozorovat, především u subadultních samců, přerušení příjmu potravy bez konkrétních příčin a to jim zase o něco prodlužuje dospívání. Chovám dvě adultní samice a tři subadultni – zhruba osmileté samce, kteří jsou nyní v 15. svleku.
Jsou vcelku klidnými chovanci. Jeden z mých samečků byl v mládí velice klidný a trpělivý, poté následovalo období asi tří svleků, kdy byl nervózní až agresivní a teď asi dva svleky před dospělostí je opět klidný a občasné braní do rukou mu nevadí (je ten nejvděčnější a nejhodnější objekt k focení). Stejně tak tomu bylo u něj i s krmením, pár měsíců odmítal krmivo a teď by se zase každý den ládoval. Samičky jsou s krmením i chováním na tom někde mezi. Do rukou je beru sporadicky, často totiž při manipulaci utíkají nebo vyčesávají chloupky. I když se jedná o druh žijících ve volné přírodě v chladnějších oblastech, rád se vyhřívá.
Dlouhodobě převlhčený substrát může mít za následek odpadávání končetin u sklípkana.

Brachypelma boehmei


Schmidt et Klaas, 1993
Podčeleď: Theraphosinae
Velikost: 7 cm v těle
Země původu/domovina: Severní Amerika, konkrétně se jedná o Mexiko, kde obývá sušší oblasti.
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem, miskou s vodou, opřená kůra. Teplota 25-28°C, vlhkost 50-70%.
Obrana, chování: žahavé chloupky, útěk, vcelku dravý a žravý, dosti impulsivní.
Popis: Jedná se o typicky zemní druh, který je velice intenzivně zbarven. Je to jeden z nejbarevnějších sklípkanů vůbec a v rodu Brachypelma zaujímá asi první místo. Dospělé samice, dorůstají v dospělosti 6-7cm v těle. Karapax (hlavohruď) je světle hnědý až oranžový, v místě očního hrbolku je tmavší – černavá „čmouha“. Končetiny jsou na patelle (koleno), tibiu (holeň) a metatarsu (zánártí) sytě oranžové. Femur (stehno) a základ abdomenu (zadeček) je černý. Chov: páření je většinou bezproblémové, samice nejsou vůči samcům agresivní, přesto ale musí být dobře nakrmeny. V kokonu může být až 600 vajíček (Tiner, 1994). Dospělí samci, kteří mají na koncích makadel bulby a vespod prvního páru končetin tibiální háky, se po dospělostním svleku dožívají v průměru si jeden a půl roku. Samice se mohou žít i přes 10 – 15 let, podle podmínek v chovu.
Chov, odchov: Ve svém chovu jsem se už setkala se samcem sice velice šikovným a aktivním, ale bohužel asi neplodným, jelikož po úspěšném napáření asi pěti samic, po něm nevznikl žádný kokon. Dalším velice nešťastným samcem byl jedinec sice velký, ale na samici vůbec nereagoval, nebubnoval pouze se pomalinku z jejího dohledu vytrácel. Všechny samice se v jeho přítomnosti snažily co nejusilovněji bubnoval a dostat se do jeho blízkosti. Jednou jsem pozorovala tohoto samce při přečerpávání, samec si v odpoledních hodinách vytvořil neuvěřitelně mohutnou přečerpávající síť, sperma ale podle jeho pohybů vylučoval na vrchní stranu pavučiny (do spodku pavučiny si vůbec nevlezl), jestli sperma poté přečerpal do bulbů, jsem z důvodu nedostatku času nemohla zpozorovat. Další den jsem teda opět samci nabídla jednu ze samic, ale i po jeho přečerpání nejevil žádný zájem o páření. Nezbývalo tedy než dát šanci jinému samci. Mláďata rostou o něco pomaleji oproti B. albopilosa či B. vagans, přesto ale potravu přijímají většinou bez problémů.Krmíme převážně cvrčky odpovídající velikosti, větším jedincům dopřejeme myšší holata, popř. šváby. Obrana: Chováním je vcelku mírný, nesnaží se kousnout, ale často i při menším podráždění vyčesává své žahavé chloupky. Naší ruce se snaží vyhnout, proto zbytečně sklípkana neobtěžujeme.Odchyt provádíme buď pomocí krabičky, ti obratnější si ho uloví rukou.Terárium volíme pro sklípkany zemního typu o rozměrech 30x20x20cm (d, v, š). vybavené asi 4 - 5centimetrovou vrstvou substrátu (nejlépe Ligocel), mělkou miskou s vodou a případným úkrytem ( např. rozbitým květináčem, kokosovou skořápkou, borovou kůrou opřenou o stěnu terária, ...). Teplota by se měla pohybovat okolo 24 – 28°C a vlhkost postačí 50-60%, před svlékáním ale doporučuji vlhkost zvýšit klidně o 10%.Tento druh mohu doporučit všem začátečníkům, kteří mají zkušenost alespoň s B. albopilosa.

Brachypelma emilia


(White, 1856)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu/původ: Panama, Mexiko
Velikost: 6-7cm v těle.
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem a vodou. Teplota okolo 27°C, vlhkost mezi 60-75%.
Obrana, chování: útěk, žahavé choupky, vcelku mírný a klidný, dravý a žravý.
Další krásný, roztomilý a i klidný druh rodu Brachypelma. Jediným nezdarem je snad ještě pomalejší růst než u B. auratum. Samečci jsou většinou v dospívání bezproblémoví a snad i více žravější a aktivnější, dospívají po 5-6 letech. Naproti tomu samičky mohou mít období ve kterém krmivo odmítají a tím si dospívání ještě více prodlužují.
Jinak se jedná o středně klidný druh, který se snaží nejdříve utéci nebo vyčesává chloupky. Nároky na chov odpovídají nárokům B. albopilosa a ostatním.

Brachypelma epicureanum


(Chamberlin, 1925)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Mexiko
Velikost: až 7 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, lignocel, úkryt, miska s vodou. Teplota okolo 26°C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, dravý, žravý.
Popis: druh velice podobný B. vagans, ovšem oranžovo cihlové chloupky jsou , i v menší míře, na končetinách.
Chov: u nás je nedávnou novinkou na trhu. Stejně jako B. vagans je zbrklejším a impulsivnějším druhem.
Na druhé straně je ale zase nenáročný, vždy při chuti a relativně rychle dospívá.
Je vhodný pro začátečníky.

Brachypelma klaasi


???Purcell, 1902 (Schmidt et Krause, 1994)
Podčeleď: Theraphosinae
Velikost: 5 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem, vodou, opřenou kůrou. Teplota okolo 27°C, vlhkost 60-70%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, v mládí divoký, v dospělosti klidnější, dravý, žravý.

Popis: jedná se pravděpodobně o nejmenší populární druh z tohoto rodu. Mláďata v prvních svlecích jsou neskutečně drobounká, a samičky jsou běžně pohlavně dospělé už ve 4,5 centimetrech v těle. Základním zbarvením je kakaově hnědá až temně černá. Karapax (hlavohruď) je bez kresby. Zadeček je jasně černý s delšími světlými chloupky. Chelicery a končetiny v místech od patell (kolena) po metetarsy (zanártí) jsou zbarveny světlehnědě až rezavě. Mezi intervaly jednotlivých svleků může toto zbarvení měnit na intenzitě. Dospělí samci měří do 5cm v těle a ponechávají si stejné zbarvení.
Chov: mláďata jsou v prvních pěti svlecích opravdovými miniaturami, které krmíme a rosíme 1-2x za 14 dní. Do 5.svleku je ponecháváme ve filmovkách pro lepší kontrolu. Středně velká mláďata jsou často dosti zbrklá, nervózní a impulsivní, proto jim raději do jejich nádrže vkládáme kus kůry či rozbitý květináč na schování. Úkryt ještě obvykle podhrabou a zde pak tráví většinu dne. S následujícími svleky se chování sklípkanů často natolik zklidní, že už neobývají žádné ukryty a spíše se vystavují. Mojí samici přemisťuji bez problému pomocí ruky a samce s trochou trpělivostí také (samozřejmě na dobu nezbytně nutnou!). Na delší ukázky nemají trpělivost. Samice dospělosti dosáhla stejně rychle jako samec – bratr (měli stejné podmínky), jejího druhého bratra ve vývoji trochu brzdím. Samec se samicí pohlavně dospěli po necelých třech letech, při teplotě 26-29°C. Co se týká krmení, mojí jedinci jedli a jedí většinou vždy a všechno. Podmínky k chovu odpovídají rodu Brachypelma.
Obrana: mláďata se nejčastěji brání útěkem nebo vyčesáváním chloupků ze zadečku, v dospělosti pomalým až rychlým útěkem.
Jedná se tedy o mírný, klidný, žravý a více méně nenáročný druh, navíc v dnešní době už dostupný za přijatelnou cenu.

Brachypelma smithi


(Cambridge, 1897)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Mexiko
Velikost: 8 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem a vodou. Teplota okolo 28°C, vlhkost 65-75%.
Obrana, chování: žahavé choupky, útěk, vcelku klidný a mírný, dravý a žravý.
Systematické zařazení:
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu/domovina: Mexiko
Popis: Mláďata jsou v prvních svlecích světlá a s černým flíčkem na zadečku, zde má žahavé chloupky. V prvních pěti svlecích jsou svlekové nárůsty velmi malé. Od 5.-7-svleku se mláďatům na končetinách pomalinku začínají rýsovat plamínky na kolenech. Dalším růstem plamínky přibírají na intenzitě a černý flíček už splývá na celočerném zadečku. A hlavohruď mezitím dostává béžově zlatou barvu a tmavé lemování. Odrostlí jedinci a dospělci mívají po svlékání narůžovělé chloupky a to je dělá netypickými. Po několika dnech ale výrazně ztmavnou. Dospělé samice dorůstají 8 cm v těle, schopné páření jsou už ale v 5,5cm. Dospělí samci dorůstají 6 cm v těle.
Chov, odchov: Páření se většinou obejde bez obětí na životech, ale vyjímky potvrzují pravidlo. Jednou jsem měla na páření samce, který nebyl schopen bubnovat ani pářit. Samice kolem něj chodila, ale on ji naprosto ignoroval. Nepomohl ani delší čas, který mu byl dopřán na dozrání. Potom putoval k samici od kolegy a tam opět nevěděl co má dělat. Za celou dobu jeho pobytu u mne se nepřečerpal. Byl si 2- 3 měsíce po svleku. Jelikož byl ale podle informací tento samec rychle hnán do adultu, není se čemu divit. Další samec už byl ale spolehlivý. I v nepřítomnosti samice často bubnoval, a tak jsem jen čekala než samice si po nedávném svleku něco s ní. Do pářícího terária jsem je umístila dopoledne , ať si na sebe do večera zvyknou, hlavně tedy samice. Jelikož už asi ale za hodinku oba pravidelně bubnoval, oddělila jsem je hned síťkou. Sameček se přemístil do blízkosti samice a začal doslova mlátit prvním párem končetin, toto kombinoval s mírným klepáním makadel o sklo terária.Asi po 3 minutách se začla hýbat samice. Z vyvýšené kůry, na které doposud seděla si během chvilky slezla a přiblížila se úplně k samci. Samec se s opatrnosti vytočil k ní a začal si ji zvedat. Samiččin zadeček byl ale daleko od jeho bulbů a tak sem mu s tím trochu pomohla. Potom si samici začal ještě více zvedat a naklánět dozadu, já mu samiččin zadeček opět trochu nastrčila blíž. Asi 2krát odpářil jedním bulbem. Poté se už začal v klidu vyprošťovat ze samice, jenže nešel mu uvolnit samiččin jedový drápek z fixačních háčků a jelikož už samec začínal být z toho nervózní opět jsem mu pomohla. Samice se v klidu oddálila, já ji odchytla a vrátila do jejího terárka. V ústí její spermatéky byly vidět drobounké kapičky spermatu. Asi po týdnu jsem zkusila ty dva přepářit a poté samce vrátit kolegovi. Pářila jsem opět v dopoledních ty dva vzpomněla a šla se na ně podívat, samec si už zvedal samici. Chvíli jsem je nechala, když jsem ale opět viděla, že samec má trochu problém si samici řádně postavit a strefit se bulby do spermatéky, tak jsem samici uchopila, zadeček jsem samci nastavila dopředu, aby mohl v klidu pářit. Levým bulbem pěkně odpářil, který měl ve spermatéce zasunutý asi 5 vteřin. Zanedlouho se začal nenápadně vyprošťovat, jenže opět měl problém dostat z fixačních háčku jedové drápy samice. Jednou rukou jsem teda držela samici a tou druhou, pomáhala samci s vyprošťováním. Nakonec jsem dosti vydrážděnou samici odnesla do svého a samec ještě chvilku poté mlátil prvním párem končetin do země.
I přes toto hezké opáření samice kokon nevytvořila a v lednu 2004 se svlékla.
Terárium, teplota i vlhkost odpovídá jako u všech druhů tohoto rodu.
Obrana: holou rukou odchytávám všechny velikosti i pohlaví tohoto druhu, pokud musím. Jinak od braní do rukou a předvádění je vždy ušetřím. Doporučuji ale odchyt pomocí krabičkou, díky ní se vyhneme styku se žahavými chloupky.

Brachypelma vagans


Ausserer, 1875
Podčeleď: Theraphosinae
Země původu/ domovina: Mexiko
Velikost: v těle 7-8cm
Terárium: pro zemní druhy s vrstvou lignocelu a vodou. Teplota okolo 27°C, vlhkost mezi 65-80%.
Obrana, chování: žahavé chloupky, útěk, plachý a více agresivní druh, dravý, žravý.
Popis: základním zbarvením je černá, plus na zadečku má dlouhé jasně oranžové chloupky.Jeden z nejznámějších druhů u nás, který už nebývá často tak klidný jako to mu je u B. albopilosy.
Chov, odchov: nároky na chov odpovídají B. albopilosa a ostatním. Velký rozdíl je ale pozorovatelný v jejím chování. Je to dosti impulsivní a nervózní druh, kterému po svleku dlouho nevydrží ž. chloupky na zadečku. Občas se i nestydí ukázat obranné postavení. K největším protivům patří především subadultní a adultní samci. Samice se v dospělosti naopak umí zklidnit, ale také nemusí.
Oblíbený je především pro svou dravost a žravost a následným rychlým růstem. Páření bývá z velké části úspěšné a následně i bohaté na mláďata.

Citharacanthus longipes niger


Franganillo, 1931
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kuba
Velikost: 6-7 cm v těle
Terárium: pro větší zemní druhy, lignocel, úkryt, voda. Teplota okolo
25 °C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, obranné postavení, dravý a žravý, středně rychle roste.
Popis: mláďata jsou zprvu drobná ale žravá a v 6. svleku měří v těle zhruba 1,5 cm v těle. Moje samice v 11. svleku má tmavé temné zbarvení a před svlekem následně zcela zhnědla.
Dospělé samice i samci mají shodné zbarvení. Zakladním zbarvením je světle černá až modrá a zadeček má navíc dlouhé červené chlupy. Dospělí samci mají tibiální háky.
Samice dospívají po 5-6 letech, samci o něco dříve.
Chov: je podobný jako u rodu Phormictopus. Vyžadují spíše sušší a prostorné terárium, i tak je ale důležité udržovat v teráriu vlhčí a chladnější část. U chovu těchto chovanců bychom neměli zapomínat na úkryty, které často vyhledávají a následně obývají. Většinou si je ještě podhrabou, zvětší a zevnitř jemně opředou pavučinou. Před svlekem, či kokonem se zcela zabarikádují.
Co se týče chování, tak je to spíše klidný. Mláďata a nedospělci jsou naopak při vyrušení zbrklí a utíkají. K obraně používá převážně žahavé chloupky.
S krmením nám však hlavu nedělá a většinou skočí po všem co se hýbe.
Jde o vcelku nenáročného sklípkana, kterého můžeme často zhlédnout mimo úkryt.

Citharacanthus spinicrus


(Lattreille, 1818)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kuba, Haiti
Velikost: 8 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem, vodou a úkrytem. Teplota okolo 28°C, vlhkost mezi 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, obrané postavení, středně dravý a žravý.
Popis: je to největší kubánský sklípkan, který je často zaměňován s Phormictopus platus, ten je mu velice podobný a to i v mládí. C. spinicrus je ale v dospělosti mnohem větší, hlavohruď není taková zlatavá jako u P.platus slabě opřádá své terárium.
Mláďata jsou zprvu drobná a v 6. svleku měří v těle zhruba 1,5 cm v těle. Dospělé samice i samci mají shodné zbarvení. Zakladním zbarvením je světle černá až modrá a zadeček má navíc dlouhé červené chlupy. Dospělí samci mají tibiální háky.
Samice dospívají po 5-6 letech, samci o něco dříve.
Chov: je podobný jako u rodu Phormictopus. Vyžadují spíše sušší a prostorné terárium, je však ale důležité udržovat v teráriu i vlhčí a chladnější část, kam se chodí sklípkan napít do misky. Úkryty většinou nejsou třeba, ale sklípkan se mnohem klidnější, když ví, že ho má k dispozici. Pokud jej sklípkan obývá, většinou si ho ještě podhrabe, zvětší a zevnitř jemně opředou pavučinou. Před svlekem, či kokonem se zcela zabarikádují.
Má adultní samice, úkryt neobývá, pouze na něm pravidělně sedí a vyhlíží potravu. Je to velice klidný chovanec a moc si ji vážím. V potravě si nevybírá a skočí po všem co ji hodím.
Odchov: samice dělá po relativně delší době kokon.
Co se týče chování, tak je to spíše klidný druh, co se týče dospělosti. Mláďata a nedospělci jsou naopak při vyrušení zbrklí a utíkají. K obraně používá převážně žahavé chloupky.

Citharischius crawshayi


Pocock, 1900
Podčeleď: Eumenophorinae
Země výskytu: Keňa, Tanzanie, Uganda
Velikost: 10 cm v těle
Terárium: pro norové druhy, lignocel, miska s vodou. Teplota mezi 23-26°C, vlhkost 50-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, výpad, v dospělosti méně žravý, pomalu roste, toxicky významný.
Popis: Jeho mohutné tělo spolu s končetinami je zbarveno hnědočerně, pro dobré splynutí se zeminou.Hlavohruď je mírně vypouklá. Zadeček není kulatý, ale oválný. Dalším typickým znakem jsou silné zadní končetiny. Osrstění je husté a chloupky jsou krátké. stavba i tvar těla odpovídá častěji chovanému Hysterocrates hercules. Jedná se tedy o velkého a statného sklípkana, který obývá převážně své nory a má typicky silné zadní končetiny. Základní zbarvení je cihlové (před svlekem spíše pískové) a mláďata už jej dostávají v 1.-2.svleku.
Mláďata mají už po 3.svleku typicky oválný zadeček. Patří mezi největší africké norové sklípkany.
Dospělí samci mají na konci makadel bulby, nemají ovšem tibiální háky.
Chov, odchov: Jedná se o norového sklípkana, proto vyžaduje už od mládí vyšší vrstu subtrátu. Substrát udržujeme středně vlhký. Vodu s miskou odrostlí pavouci s radostí uvítají, po napití ji ale zakopou. Pro ji musíme pravidelně vykopávat a obnovovat.
Umisťovat kůru, rostliny či kameny je úplně zbytečné. Sklípkan si totiž v celé ploše terária zbuduje jednu velkou noru a případné dekorace většinou pohřbí.
Teplota by měla být okolo 27°C a vlhkost asi 75%.
Krmíme převážně cvrčky. Velkým zvířatům vypouštíme do nádrže pár cvrčků,aby si je pochytali. K pořádnému nasycení předkládáme myši.
Chov, odchov: Mláďata do 4. svleku můžeme ponechat ve filmovkách s trošku vyšší vrstvou lignocelu. Poté už jedince přemisťujeme do větších a větších krabiček, přitom nezapomínáme na misku s vodou (stačí vršek od PET lahve) a dopřáváme více substrátu. Krmíme nastřiženými červi, následně živými či mrtvými cvrčky 1-2krát za 14 dní.
Většina jedinců je žravých a nesnaží se držet hladovky, přesto možné trucování s jídlem, nesmíme brát jakože „mu něco je“.
Je to známý šnek, pokud se jedná o jeho růst a dospívání. Samičky dosahují dospělosti po 7-9 letech, samci jsou o nějaký ten rok dříve.
Známý je i pro svůj účinnější jedík, ten ale používá jen tehdy pokud už není úniku, nebo když jej nečekaně vyrušíme (jako každý sklípkan). Já osobně jsem jednou neodolala, a tehdy ještě svého samečka asi v 11.svleku, který se neměl snahu nějak výrazně zakopávat, jsem si pohladila po jedné jeho nožičce.
Tím se nechci vůbec chlubit, protože to mohlo dopadnout zcela jinak! Znala jsem ho už ale nějaký ten pátek a byl to vcelku klidný chovanec, na svou povahu. Také na to pohlazení nijak nereagoval a já už jsem ho pak nikdy takhle nerušila. Odrostlé a dospělé samice, které jsem měla jeden čas doma, jsem hladit (naštěstí) nemohla, jelikož byli opravdovými krtky a tak jsem byla vždy šťastná, když jsem je mohla spatřit na chvilku mimo úkryt.
Mě osobně se tento sklípkan velice líbí, ale můj chov nezaujímá a to pro svůj nekonečný - pomalý růst a neviditelnost.

Cyclosternum fasciatum


(Cambridge, 1892)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kostarika
Velikost: 5-6 cm v těle
Starší název Davus fasciatus.
Terárium: pro menší zemní druhy, lignocel, úkryt – kůra, miska s vodou.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, středně žravý a dravý, zapřádá.
Systematické zařazení:
Podčeleď: Theraphosinae (A.M.Smith – Ischnocolinae)
Popis: jedná se o barevný, menší, zemní druh, který silně zapřádá své hnízdo a jeho okolí. Základní zbarvení je světle černé až hnědé, hlavohruď je svetle červená – cihlová, bez kresby. Zadeček má červenočernou kresbu, navíc ještě se zrcátkem.
Chov, odchov: až do 5. svleku můžeme mláďata chovat ve filmovkách, následně je přemisťovat do většího. S rozkrmováním nejsou většinou problémy a úmrtnost je nízká. Už v druhém svleku mají své typickou kresbu na zadečku a berev se jim dospává po 5.-6. svleku.
Samice dospívají po 5 letech, samci o něco dříve, zbarvení jim zůstává stejné a mají tibiální háky.
Protože odrostlí a dospělí jedinci vyhledávají úkryt, umisťujeme do ubikací a terárií kus kůry či rozbitý květináč.
Jedinci kteří mají svá útulná hnízda, jsou vcelku klidnými a při vyrušení pohotově zalézají do bezpečí.
Samici, kterou jsem měla doma asi půl roku, jsem poprvé pářila 20.4.2001. V té době byla 4 měsíce po svleku.
Samce jsem sehnala od pana G., kterému se čerstvě svlékl.
Nechala jsem ho týden v klidu, v 1/2 pařícího terária, abych jej nakrmila a aby se mohl přečerpat. Nepřečerpal se. Za týden na večer, jsem mu do terária dala nakrmenou samici. Oba byli v celku v klidu, samice nehnutě stála a samec se pomalu , ale jistě vzdaloval. Samice na jeho přítomnost ani na pohyby nereagovala. Po hodině se na jejich chování nic nezměnilo, ani jeden z nich nebubnoval. Proto byla samice vrácena do svého terária.
3 dny po jejich seznámení se samec přečerpal, pak dostali oba ještě cvrčka a 27.4. jsem samičku samci opět nastěhovala samci. Po 10 minutách se dala samice do pohybu, šla přímo na samce, za hodinu a čtvrt k němu dorazila a už 5 min na to začaly dít věci; oba se zájmem oklepávali a oba i bubnovali. Poté se samec vrhnul pod samici, zvedl si ji a zajistil si její jedové drápy a oběma makadly nahmatával její spermatéku samice. Akt trval asi půl minuty, samec sice byl bulby v bezprostřední blízkosti spermatéky ale o 100% zasunutí bulbů jsem pochybovala. V momentě, kdy už se samci začala samice vrtět, se v rychlosti vyprostil a prchal. Hned co se samice vzpamatovala mířila za ním, samec opět nabral na rychlosti. Samice se ale zajímala více o jeho přečerpávací koutek, kde ještě po přečerpávání zbyla pavučinová síť, a tu začala s chutí ničit. Samec zatím odpočíval na druhé straně terária. Potom se k ní ze zadu začal vracet, do nějak výrazné blízkosti se ale nepřiblížit, nakonec se vrátil. Poté se tedy už více k sobě nepřiblížili a já mohla samce v klidu odchytnout.
Jelikož měl o tohoto samce zájem můj kamarád z Ostravy a tak mu byl půjčen. Mezitím jsem si koupila 2. samce. Nepářila jsem s ním hned., nechala jsem si ho na pozdější dobu a dala samici čas jestli náhodou něco nevytvoří. 2.samce jsem zatím půjčila dalšímu kamarádovi Z Havířova aby ho zatím prověřil u své samice. Výsledek u něj nebyl radostný, její samičku prý jen podběhnul, nic víc nesvedl.
U mě v teráriu zatím samička nic výrazného nevyváděla. A tak 3 měsíce po neúspěšném páření 28.7.01, jsem jí do terária vypustila 2. samečka. V prvních momentech oba od sebe utíkali. Jelikož měla ale samička na svůj vzrůst velké terárium, samce jsem jí tam nastěhovala na dobu neurčitou. Samice seděla před hnízdem a samec se až po 2 hodinách začal chvět, pak i občas zabubnoval, samice mu na to jen vyjímečně odpovídala. Jejich dorozumívání bylo natolik pomalé, že jsem to nechala na nich a šla spát.
Ráno už mě v teráriu čekala samice s plnými ústy samečka. Po tomto, nevím jestli spáření, se samice začala usilovně pouštět do zpěvňování úkrytu. Většinou dne v něm trávila pak se i začala zapřádat. O volně pobíhající cvrčky v teráriu nejevila zájem, pokud jsem ji ale do zapředeného vchodu dala usmrceného cvrčka tak si jej občas vzala.
Nakonec se po dlouhém čekání a přesně po roce svlékla (1.12.2001).
1.samec, který byl půjčen kamarádovi do Prahy (tam měl samici) páření také nepřežil (kokon mu samice také poté nevytvořila), takže další pokus o páření s čerstvě svlečenou samici už nemohl být uskutečněn.
Pokud to shrnu, myslím, že pokud by má samice nebyla tak dlouho po svleku, tak bych možná věděla jestli ji 2.samec odpářil.

Grammostola rosea


(Walckenaer, 1837)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Argentina, Bolívie, Chile
Velikost: 7cm v těle
Terárium: pro zemní sklípkany, s vrstvou lignocelu, vodou a úkrytem. Teplota okolo 26°C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: útěk, obranný postoj, vcelku klidný, v dospělosti spíše míně agresivní, méně dravý a žravý (hladovky jsou normální), vzácné není ani zastavení v růstu.
Popis:
Chov, odchov: Po B. albopilosa, druhý nejznámější sklípkan vhodný pro začínající chovatale. Já znám však spoustu jiných druhů sklípkanů, které bych mohla doporučit a kteří by byli hlavně vhodnější. Rod Grammostola je zastoupen pavoučky, kteří v přírodě obývají především chladnější oblasti a tedy i pomaleji rostou. A především G. rosea je nejznámějším sklípkanem, který se umí ve svém růstu bez jakýchkoliv příčin zastavit. Tím nechci k tomuto odsoudit všechny jedince tohoto druhu, ale je to u něj známo a kterého začátečníka to někdy neodradilo. Navíc i na tu její mírumilovnost se nedá moct spoléhat, znám mnoho překvapených chovatelů po kterých G. rosea vyjela, včetně mě!
Asi se Vám zdá, že tento druh jen a jen zatracuji, není to pravda. Jde o krásné barevné a chlupaté skoro medvídky, kteří si zaslouží svůj obdiv. I já je měla ve svém chovu Růženky a ještě krásnější adultní samečcky. Jen bych je začínajícím lidem prostě nesvěřila. Uvnitř jsou to trochu jiné povahy, než např. pořád žeroucí B. albopilosa.
I tak se ale jedná a vcelku nenáročný druh, který se nesnaží hned kousnout.

Grammostola grossa


(Ausserer, 1871)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie, Argentina, Paraguay
Velikost: 11 cm v těle
Terárium: pro velké zemní druhy, lignocel, opřená kůra, voda. Teplota 21-24°C, vlhkost 60-70%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, pomaleji dospívá, vcelku dravý a žravý,
Popis: právě tento zástupce z rodu Grammostola patří mezi jedny z největších sklípkanů vůbec, v dospělosti totiž dorůstá 11cm v těle !
Jedná se o poměrně klidný druh, který sice naši ruku nevyhledává, ale můžeme jej pomocí uchopení bez problémů přemisťovat. Většinou se ani nesnaží vyčesávat své žahavé chloupky.
Doma pár jedinců tohoto druhu mám, a mohu říci, že jsem s nimi maximálně spokojená. I když je nevyhřívám tak s chutí vezmou jakoukoliv předloženou potravu a na to, že se jedná o rod Grammostola vcelku rychle rostou.
Následně jsem do svého chovu obdržela darem adultního samce, musím říct, že se jednalo opravdu o macka. Byl nádherně třpytivě zbarven. Základ jeho zbarvení tvořila černá, ochlupena silnými světlejšími chlupy, které pokrývaly abdomen. Karapax byl porostlý stříbřitými chloupky. Typické zrcátko pro tento rod, si ponechal i do adultu a při obraně, z něj vyčesával velice účinné, žahavé chloupky. V těle měřil rovné 3cm, v rozpětí měl až 15cm. Chováním byl velice impulsivní a zbrklý, nerad se nechával odchytávat. S krmením neměl problémy. Asi po měsíci co byl u mne doma, tedy asi po 2 měsících dosažení jeho dospělosti, jsem u něj zpozorovala divné chvění těla a nekoordinovaný pohyb při chůzi. Nebyl tedy pravděpodobně schopen páření a tak jsem si jej vzala stranou na pozorování. Chování zůstalo stejné. Běda tomu, když jsem mu vpustila do terárka živého cvrčka, málem se tam umlátil. Předem usmrcenou potravu si ale po tomto zjištění vždy vzal.
V té době už se ani nepřečerpával, prostě zde už byl na dožití. Jeho chování se ale mírně stupňovalo a pohyby měl stále více trhavější. Proto jsem ho asi po 2 měsících nepřirozeného chování nechala zamrazit. Teď se vypreparovaný rozhlíží z police do teráriích.
Mláďata normálně přijímaji všechnu potravu. Pokud nejsou často vyrušovány, tak jsou klidnými a rozvážnými. Růst mají ovšem pomalejší, než např. brachypelmy. Málo kdy se ale zase stane, že se zaseknou v růstu , jako se to často stává u G. rosea.
Zbarvením a i vzhledově je to tedy velice elegantní sklípkan, který je péči vcelku nenáročný a celkově odolný. Nevyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost, úplně postačí 60-70% a teplota 22 – 25°C.
Mohu doporučit začátečníkům. Nošení na rukou ale nepřipadá v úvahu.
Příbuzné druhy: G. rosea, G. mollicoma, G. pulchra, G. vachoni,

„El coco“


chybí
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kostarika
Velikost: až 5 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, lignocel, úkryt, miska s vodou. Teplota okolo 26°C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, dravý, žravý.
Popis: zemní sklípkan s robustním tělem, kde kolena, tibie a tarsy se po 5. svleku zbarvují do krémově oranžové.Přestože dobře žere, relativně pomalu roste a má malé svlekové nárůsty.
Chov: mláďatům i dospělcům dopřáváme hlubší a prostorné nádrže či krabičky s větším množstvím substrátu. Zprvu mláďata klasicky norují, po 5.-7. svleku se však už odkopávají a jejich pozorování je tedy snadnější. Krmení je sice bezproblémové ale potravu si uloví a snědí až v klidu.

Haplopelma aureopilosum


Von Wirth, 1996
Podčeleď: Ornithoctoninae
Země výskytu: Thajsko, Malajsie
Velikost: 5 cm v těle
Terárium: pro norové druhy, lignocel, miska s vodou. Teplota 25-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, výpad, vcelku dravý a žravý, pomalu roste, toxicky významný.
Popis: Velice podobná je H. schmidti. Hlavohruď i zadeček i končetiny, kromě stehen - femurů(!) jsou narezlé, zadeček pak ještě s viditelnou načernalou kresbou. Končetiny jsou poměrně silné.
Chov: narozdíl od ostatních zástupců tohoto rodu se mi H. aureopilosum jeví jako jeden z nejodolnějších druhů, který i o něco rychleji roste.
Jedince chováme odděleně v ubikacích s vyšší vrstvou substrátu. V místě kde není podkopávaná část substrátu umístíme misku s vodou. Odrostlé pavouky krmíme živými cvrčky, pavoukům delší dobu po svleku podáváme raději usmrcenou potravu. Před svlékáním si noru silně zapředou, popř. zamaskují substrátem.

Haplopelma lividum


Smith, 1996
Podčeleď: Ornithoctoninae
Země výskytu: Thajsko, Barma, Malajsie
Velikost: 5-6 cm v těle
Terárium: pro norové druhy, lignocel, miska s vodou, kůra. Teplota okolo 26°C, vlhkost mezi 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranný postoj, výpad, v dospělosti může držet hladovky, toxicky významný druh.
Popis: tento nedávno popsaný druh je u nás asi nejznámějším zástupcem rodu Haplopelma. Hlavohruď je u nejdříve u mláďat béžová a postupně tmavne do hnědé, zadeček je hnědočerný s náznakem černé kresby uprostřed, chelicery jsou světlé. Nejkrásnější částí jsou samozřejmě končetiny, které pokrývá leskle modrá barva.
Chov: Jedince chováme odděleně v ubikacích s vyšší vrstvou substrátu. V místě kde není podkopávaná část substrátu umístíme misku s vodou. Odrostlé pavouky krmíme živými cvrčky, pavoukům delší dobu po svleku podáváme raději usmrcenou potravu. Před svlékáním si noru silně zapředou, popř. zamaskují substrátem. Teplotu udržujeme kolem 27°C a vlhkost až na 85%. Důležité je ale odpovídající větrání, aby se natvořila nikde v teráriu plíseň.
Jde o jeden z nejchoulostivějších druhů v pavoučí říši. V chovu je třeba dbát na čistotu substrátu a vlhkost v teráriu.
Začátečníci by měli s chovem tohoto druhu (ale i jiného zástupce rodu Haplopelma), chvíli počkat a nejdříve se s ním seznámit přes literaturu, v nejlepším případě poradit u zkušeného chovatele.
Pokud už tento druh kupujeme, vybíráme hlavně mladá zvířata narozená v zajetí (zn. NZ). I když si na jejich dospělost budeme muset nějaký ten rok počkat, je to pořád lepší než levně koupit starou dospělou samici, která brzy pojde (takováto zvířata jsou většinou přivezená z přírody a mají vnitřní parazity, které je po pár měsících zahubí a nám už zůstanou jen oči pro pláč a to nemluvím o tom, že se nám mohou nakazit těmito parazity i ostatní pavouci v chovu!).

Haplopelma robustum


Strand, 1907
Podčeleď: Ornithoctoninae
Země výskytu: Malajsie (Asie)
Velikost: 6-7 cm v těle
Popis: relativně velká mláďata jsou šedohnědočerná s dlouhými chloupky po celém těle, které je dělají ježatými. Zadeček je také spíče tmavší, ale postupně se na něj zviditelňuje kresba. Karapax je světlejší až zlatavý. Do dospělosti toto zbarvení nijak výrazně nemění.
Chov: protože mláďata v prvním svleku jsou poměrně velká a proto je už ani do filmovek nedáváme. V krabičkách si vytvářejí prostorné nory, většinou s dvěma východy, ve kterých je můžeme často spatřit jak čekají na kořist. Skočí po všem co se hýbe a co je přiměřeně velké jejich vzrůstu. Rosíme 1-2krát týdně, aby substrát nevysychal a aby se mohla mláďata napít kapek, které ulpí na pavučině, kolem jejich nory. Odrostlejším jedincům už dopřáváme jejich vlastní misku s vodou. I přesto ale pravidelně rosíme.
Mláďata rostou, pro svou žravost, relativně rychle, a samice dospívají po 5 letech, samci o něco dříve.
Já osobně chovala jedno mládě H. robustum, které rostlo v následujících intervalech: 2.svlek 22.11.02,
3.svlek 13.1.03, 4.svlek 13.6.03, 5.svlek 2.10.03. Před 6. svlekem, to bylo v půlce prosince 2003, se jako obvykle zakopalo a já čekala, až za nějaký ten týden zprůchodní noru a začne lovit. V polovině ledna, následujícího = tohoto roku, se nic nedělo a proto jsem šla mládě zkontrolovat. Po narušení nory jsem nespatřila žáden pohyb ani svlečku. Prohledala jsem celou noru a sklípkana jsem našla až skoro nalepeného na spodní částí kůry, která byla součástí nory. Mládě však bylo bohužel mrtvé a v pokročilém stádiu rozkladu. Sklípkan uhynul při svlékání, protože na zadečku a zadních nohou mělo ještě nedosvléknutou svlečku. Přesně však nevím co bylo příčinou úmrtí. Vlhkost v ubikaci byla neustále udržována na 80%, a výskyt plísně, jak v nádrži tak i v noře jsem neobjevila.
Mohu jen spekulovat nad celkovou čistotou substrátu, v kterém žil sklípkan po dobu dvou předchozích svleků. Přesto se mu asi i tak stal osudným. Proto všem radím, ihned jak spatříme v substrátu těchto norových sklípkanů rašit houby nebo jinou nevítanou faunu, pavoukovi vyměňte substrát, než bude pozdě. Ty ztráty nám za to pak nestojí.

Haplopelma schmidti


Von Wirth
Podčeleď: Ornithoctoninae
Země výskytu: Vietnam
Velikost: 7 cm v těle
Terárium: pro norové druhy, lignocel, voda. Teplota okolo 25°C, vlhkost mezi 60-70%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, výpad, vcelku dravý a žravý, pomaleji roste, toxicky významný.

Heteroscodra maculata


Pocock, 1899
Podčeleď: Stromatopelminae
Země výskytu: rovníková Afrika
Velikost: až 7 cm v těle
Terárium: pro stromové druhy s vysokým práhem, lignocel, větve, kůra, miska s vodou. Teplota okolo 25°C, vlhkost 65-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavaní, výpad, dravý, žravý, střdně rychle roste, toxicky významný druh, zapřádá.
Popis: základním zbarvením je hnědošedá, kde na karapaxu má černou hvězdnicovitou kresbu a další černé skvrný ještě na končetinách.
Chov, odchov: jedná se o krásný druh, který je ale kvůli své potřebě, být neustále zakopaný, tak trochu tajemným. Mláďata rostou středně rychle, ovšem jejich přírůstky nejsou do 5.svleku, kdy dochází ke zlomu, nijak velké. S krmením nejsou většinou problémy, po všem rychle skočí. Své hnízdo, kterými jsou nory s dvěmi a více východy, si poctivě opřádají a zapřádají. Mě tento druh stavbou těla nejvíce připomíná rod Poecilotheria. Od nich se ale liší silnějšími zadními končetinami.
Při manipulaci s nimi se chováme obezřetně a pohotově. Chová se totiž stejně jako Poecilotheria. Buď jsou tedy při manipulaci nehybné nebo zase až moc rychlé. Kousnout se snaží jen pokud už není útěku.

Hysterocrates hercules


Pocock, 1899
Podčeleď: Eumenophosinae
Země výskytu: Afriku; Niger, Ghana, Benin.
Velikost: 8 cm v těle
Terárium: pro norové sklípkany, vysoká vrstva substrátu a miska s vodou. Teplota okolo 27°C a vlhkost 75%.
Systematické zařazení:
Podčeleď: Eumenophosinae (sklípkani).
Země výskytu/původ: Afriku; Niger, Ghana, Benin.
Popis: Jeho mohutné tělo spolu s končetinami je zbarveno hnědočerně, pro dobré splynutí se zeminou.Hlavohruď je mírně vypouklá. Zadeček není kulatý, ale oválný. Dalším typickým znakem jsou silné zadní končetiny. Osrstění je husté a chloupky jsou krátké. Dospělé samice mají zpravidla tmavší zbarvení – černé. Samci jsou naopak hnědí. Mláďata mají už po 3.svleku typicky oválný zadeček. Dorůstá velikosti (v těle) 8 cm a v rozpětí nohou až 15 cm. Patří mezi největší africké norové sklípkany.
Dospělí samci mají na konci makadel bulby, nemají ovšem tibiální háky.
Chov, odchov: Jedná se o norového sklípkana, proto vyžaduje už od mládí vyšší vrstvu substrátu. Substrát udržujeme středně vlhký. Vodu s miskou odrostlí pavouci s radostí uvítají, po napití ji ale zakopou. Pro ji musíme pravidelně vykopávat a obnovovat.
Umisťovat kůru, rostliny či kameny je úplně zbytečné. Sklípkan si totiž v celé ploše terária zbuduje jednu velkou noru a případné dekorace většinou pohřbí.
Teplota by měla být okolo 27°C a vlhkost asi 75%.
Krmíme převážně cvrčky. Velkým zvířatům vypouštíme do nádrže pár cvrčků,aby si je pochytali. K pořádnému nasycení předkládáme myši.
Samice při pářícím aktu zaklánějí zadeček dozadu, takže samec musí vynaložit mnoho sil, aby se mu zasunutí bulbů do spermatéky podařilo.
Moje samička, která je poměrně klidná udělala u mě už tři kokony, první a třetí kokon vzorně a v klidu odchovala (i přes jedno stěhování – celého bytu!!!), ten třetí odložila po zkažení vajíček. První kokon obsahoval zhruba 250 mláďat. Kokon byl samici po celou dobu nošení ponechán. Za tu dobu jej neustále držela klepítky. Před vypuštěním mláďat ho položila a natrhla. Samice za celou dobu, kdy opatrovala kokony nepřijímala žádnou potravu, vchod do nory byl zcela zakopán a nešly na něm znát žádné známky toho, že by samice vylézala ven alespoň za vodou.
Pro snášenlivost mláďat, kterou se vyznačují, mohla být ponechána spolu až do 4.svleku.
Samice dospívají 3 roky, samci zhruba 2 roky.
Obrana: jedná se o agresivní a toxicky významný druh. První obranou je výhružný postoj a po něm následuje jedovaté kousnutí. Pokud je zrovna při vyrušení otočen k nepříteli „zády“ zpravidla kope svými silnými zadními nohami.
I přes jedovatost a nervozitu tohoto druhu, vlastním již zmíněnou dospělou samici, která je velice klidná a ničím se příliš nevzrušuje. Odchyt zvířete provádíme odhrabáním substrátu a odejmutí pavouka krabičkou.
Příbuzné druhy: H. gigas, H. affinis, H.laticeps, H. ederi,

Chilobrachys andersoni


(Pocock, 1895)
Podčeleď: Ornicthoctoninae
Země výskytu: Pakistán, Barma
Velikost: 5-7 cm v těle
Terárium: : pro stromové druhy. S lignocelem, vodou, popř. větvemi k zapředení. Teplota okolo 25°C, vlhkost mezi 70-80%.
Obrana, chování: útěk, výhružné postavení, výpad, dravý, žravý, toxicky významný, zapřádá.
Popis: štíhlý, rezavý sklípkan bez kresby, který všechno a rád zapřádá.
Chov, odchov: Mláďata v prvních svlecích mají typické tvary dospělců a ve filmovce si dělají většinou noru anebo také zůstávají na povrchu. Každopádně své hnízdo opřádají. S krmením nebývají potíže, jsou skoro vždy při chuti. Rosíme 1-2krát týdně. Tento druh vyhledává místa se sušším substrátem, vodu vyhledává na své pavučině, jako kapky, které tam ulpí po rosení.
Mláďata, pokud mají své hnízdo či noru vidíme jen zřídka, ale dospělci ale díky jejich velikosti spatříme častěji u východu nory, kde čekají na kořist nebo mimo hnízdo. Hodně záleží na tvaru a velikosti jejich hnízda, neboť to nám pak pomáhá lépe „andersoňáky“ pozorovat. Pro své jasné zbarvení a zapřádání si nikdy neztratí své věrné chovatele.
Samice dospívají po 4-5 letech, samečci po 3-4 letech. Zbarvení mají stejné jako samice, jsou mnohem drobnější a nemají tibiální háky.
Od známějšího druhu Ch. huahini se liší svým jasnějším – rezavějším zbarvení a menším vzrůstem.
Pokud sklípkany často nerušíme, jsou vcelku klidní a pravidelného dolívání vody si pak ani nevšimnou. Pokud se cítí ohrožení, mizí do svého hnízda. Pokud je ale něco obtěžuje i v hnízdu, postaví se do obranného postavení. Nestydí se ale ani za výpad proti útočníkovi.

Chilobrachys huahihi


Schmidt & Huber, 1996
Podčeleď: Ornicthoctoninae
Země výskytu: Thajsko
Velikost: 6-7 cm v těle
Terárium: pro stromové druhy. S lignocelem, vodou, popř. větvemi k zapředení. Teplota okolo 25°C, vlhkost mezi 70-80%.
Obrana, chování: útěk, výhružné postavení, výpad, dravý, žravý, toxicky významný, zapřádá.
Popis: štíhlý, světle rezavý až hnědý sklípkan bez kresby, který všechno a rád zapřádá.
Chov, odchov: Mláďata v prvních svlecích mají typické tvary dospělců a ve filmovce si dělají většinou noru anebo také zůstávají na povrchu. Každopádně své hnízdo opřádají. S krmením nebývají potíže, jsou skoro vždy při chuti. Rosíme 1-2krát týdně. Tento druh vyhledává místa se sušším substrátem, vodu vyhledává na své pavučině, jako kapky, které tam ulpí po rosení.
Mláďata, pokud mají své hnízdo či noru vidíme jen zřídka , ale dospělci ale díky jejich velikosti spatříme častěji u východu nory, kde čekají na kořist nebo mimo hnízdo. Hodně záleží na tvaru a velikosti jejich hnízda, neboť to nám pak pomáhá lépe jedince pozorovat.
Samice dospívají po 4-5 letech, samečci po 3-4 letech. Zbarvení mají stejné jako samice, jsou mnohem drobnější a nemají tibiální háky.
Pokud sklípkany často nerušíme, jsou poměrně klidní a pravidelného dolívání vody si pak ani nevšimnou. Pokud se cítí ohrožení, mizí do svého hnízda. Pokud je ale něco obtěžuje i v hnízdu, postaví se do obranného postavení. Nestydí se ale ani za výpad proti útočníkovi.

Chromatopelma cyanopubescens


(Strand, 1907)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Jížní Amerika, přesněji Venezuela, kde obývá různé dutiny stromů nebo další příležitostné úkryty.
Velikost: 5 cm v těle
Terárium: pro menší zemní druhy s vrstvou lignocelu, miskou s vodou a úkrytem. Vlhkost 60 – 80%, teplota mezi 24 – 26°C.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, „středně dravý – žravý“, zapřádá.
Země výskytu/původ: Jížní Amerika, přesněji Venezuela, kde obývá různé dutiny stromů nebo další příležitostné úkryty.
Popis: je to poměrně štíhlý a drobný sklípkan dorůstající v dospělosti 5 cm v těle. Pyšnit se může svým pestrým zbarveným a to už od 1. svleku. Mladí pavoučci by trochu mohli připomínat mladé Avicularia díky svým tzv. “bačkůrkám” a pruhovaným zadečkům. Mláďata nejsou problémová, s chutí přijímají potravu a vcelku rychle rostou. Odrostlé a dospělé chromatopelmy jsou zbarveny odlišně. Z pruhovaného zadečku se stává celo červenooranžový a to i karapax / hlavohruď, končetiny jsou zbarveny modrozeleně. Pro Chromatopelma je typické tzv. zrcátko na zadečku, z kterého občas při obraně vyčesávají žahavé chloupky. Ty se ale tak snadno neuvolňují jako např. Brachypelma.
Dospělí samečci si ponechávají stejně pestré zbarvení akorát jsou velice drobouncí. U tohoto druhu je také známo to, že si silně opřádá své úkryty jemnou pavučinou. Už i mláďata v 1. svleku jsou tak činorodá, že si většinou zapředou celou svou filmovku.
Tento druh mi silně připomíná sklípkana Cyclosternum fasciatum, a to nejen svou velikostí, chováním, pruhovaným zadečkem ale i pravě již zmiňovaným opřádáním.
Obrana: pokud přiblížím jeho chování, tak pokud pozorujeme a odchytáváme jedince sedícího na svém hnízdě tak je více méně trpělivý a s odvahou čeká co bude dál. Při častějším a delším obtěžování, jedinec rychle nebere rychlosti a hledá, kde by se schoval. Stručněji řečenou jedinci jsou spíše plaššími než útočnými a jak už jsem se zmínila umí vyčesávat i své žahavé chloupky ze zadečku. Nesnaží se kousnout, spíše odbíhají, aby se schovali. Zkušenější chovatelé odchytávají jedince rukou.
Chov: Chromatopelma cyaneopubescens vyžaduje vyšší vlhkost, 60 – 80%. Teplota by měla kolísat mezi 24 – 26°C.
V poslední době je tento druh dosti žádaným a není pochyb, jedná se totiž o velice pěkný, elegantní a vcelku aktivní druh. Doporučila bych jej spíše pokročilým a zkušenějším chovatelům.

Lasiodora cristata


(Mello-Leitao, 1923)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazilíe
Velikost: 6-7cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s vyšší vrstvou substrátu, vodou. Teplota 26-28°C, vlhkost 65-80%
Obrana: útěk, žahavé chloupky, obranný postoj, dravý, žravý.
Popis: nejznámější barevný zástupce rodu Lasiodora, který byl donedávna znám jako Vitalius cristatus.
Jedná se o zemní typ sklípkana, který si i tak někdy rád – obvykle mláďat hloubí noru. Pokud mají ale jedinci v ubikaci úkryt, nenorují.
Mláďata jsou velmi drobounká a svlekové nárusty jsou malé. Ve filmovkách se mají tendenci většinou do substrátu zahrabat. S rozkrmovaním nejsou problémy. Od 5. svleku je přemisťujeme do větších kelímků.
Po několika dalších svlecích už se začínají zbarvovat a bohužel začínají být zbrklí a nervózní. Při vyplašení škubavě odbíhají a většinou to kombinují s vyčesáváním žahavých chloupků. Dravost a žravost jim zůstává do dospělosti.

Lasiodora parahybana


Mello-Leitao, 1917
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie
Velikost: 10 cm v těle
Terárium: pro velké zemní druhy, lignocel, voda, úkryt. Teplota mezi 23-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, obranné postavení, dravý, žravý, pomalu dospívá, zbrklý.
Popis: nejznámější a největší zástupce rodu Lasiodora. Zakladní zbarvení je černošedé s četnými světlými chlupy po celém těle.
Samice dospívají po zhruba 7letech, samci po 5-6 letech. Jako všichni adultní samci jsou v těle drobnější, mají dlouhé nohy a chovají se zbrkle. Zbarvení jim zůstává stejné a mají tibiální háky.
Chov, odchov: mláďata do zhruba do 4.-5.svleku, chováme jednotlivě ve filmovkách.
Pokud se jedná o odchov početného kokonu, určitě zvolíme v prvních měsících chov mláďat pospolu. Celkový počet rozdělíme na zhruba 50-100 členné skupinky – tomu musí odpovídat velikost krabiček/nádrží! A krmíme velkým množstvím nadrobno nastříhanými malými moučnými červy. Zbytky odstraňujeme druhý, nejpozději třetí den. Krmíme i rosíme 1-2 týdně, pokud možno ne ve stejný den, dle potřeby. Pokud se chceme i přes velký počet mláďat vyhnout vzájemnému požírání, který se objevuje v 3.svleku, mláďata postupně oddělujeme do filmovek, kde můžou žít ještě další 2-3 svleky.
Mláďata jsou malá, drobná a zprvu na velikosti moc nepřibírají. Zlom nastává v 5.-6.svleku. S rozkrmováním a dalším krmením většinou nejsou problémy a ztráty jsou tak minimální.
Pro odchov se musíme vyzbrojit jistou dávkou trpělivosti, protože mláďata jsou sice žravá ale v růstu spíš pomalá.
Pohlaví je možné bez svlečky určit kolem 8. svleku. To jedinci vstupují do toho jejich asi nejzbrklejšího období a manipulace s nimi je tedy dost těžká. Při sebemenším vyrušení utíkají a vyčesávají žahavé chloupky.
Celému rodu Lasiodora vyhovuje v dospělosti prostorné terárium, přiměřené výšky, kde budou mít dispozici nějaký úkryt. Není to sice druh který by byl v něm neustále schovaný, ale se drží v jeho blízkosti. Substrát udržujeme polosuchý, nejlépe však tak aby si sklípkan mohl vybrat mezi suchou a vlhčí částí terária. Nezapomínáme na misku s vodou, kterou logicky umisťujeme do vlhčí části nádrže. Velké jedince a dospělce krmíme 1-2krát za 14dní, rosíme 1-2krát týdně.
Páření a odchov je více méně bezproblémový, jen se musíme předem ujistit, zda je samice opravdu dospělá.
Chování druhu už jsem zmínila, je to tedy spíše zbrkloun a útěkář, který nešetří na žahavých chloupkách. Chování samic v dospělosti může být velice odlišné, znám klidné i agresivní zvířata tohoto druhu. Při páření, se však k samečkovi, mohou chovat úplně obráceně.

Lasiodora striatipes


(Ausserer, 1871)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie
Velikost: 8-9cm v těle
Terárium: pro větší zemní sklípkany, vrstva lignocelu, voda, popř. úkryt. Teplota 24-27°C a vlhkost kolem 80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, dravý, žravý.
Se svou příbuznou Lasiodora parahybana patří k těm největším sklípkanům. Domovinou tohoto sklípkana je Jižní Amerika, kde obývá brazilské deštné pralesy.
Od již zmíněné L. parahybana ji můžeme rozeznat díky pestřejšímu zbarvení. Základ je světlejší – šedá až hnědá barva, kde kolena (pattela) jsou zřetelněji lemována světle oranžovou. Touto barvou jsou také zbarveny její dlouhé chloupky, kterými je pokryta po celém těle.
Mláďata v 1. svleku měří v rozpětí nohou kolem jednoho centimetru. Jako krmivo těmto mrňatům předkládám malý kousek z nastříhaného moučného červa nebo usmrceného cvrčka 1. – 3. stádia. Krmím 1-2krát týdně. Protože jsou mláďata žravá, jsou starosti a úhyny u tohoto druhu minimální. V dospělosti dorůstají samice až 10 cm v těle, rozpětí nohou může mít i 25 cm. Takové jedince už krmíme odrostlými myšími holaty, sarančaty, šváby. V ohrožení Lasiodora striatipes utíká a přitom často ze zadečku vyčesává žahavé chloupky. Nikdy se ale nesnaží hned kousnout. Jde sice o zbrklého pavouka, ale vcelku neškodného. Manipulaci, hlavně s velkými jedinci ,ale raději provádíme pomocí plastové krabičky.
Pro svou velikost vyžaduje v dospělosti terárium o rozměrech 25x35-40x30cm s odpovídajícím větráním. Úkryt není nutný, za to je však samozřejmostí miska s vodou.
V teráriu udržujeme 24-27°C a vlhkost kolem 80%. Zástupci tohoto rodu sice nevynikají rychlým růstem, za to však jsou dlouhověcí (samice žijí i přes 20 let) a my si jich můžeme alespoň více užít.
Pro svou nenáročnost, slabou toxicitu a cenovou dostupnost můžu doporučit začátečníkům.
Popis: jednodušeji řečeno, jedná se o světlejší L. parahybana. Zakladní zbarvení je hnědošedé s četnými, hlavně na zadečku, naoranžovělými delšímy chlupy.
Samice dospívají po zhruba 7letech, samci po 5-6 letech. Jako všichni adultní samci jsou v těle drobnější, mají dlouhé nohy a chovají se zbrkle. Zbarvení jim zůstává stejné a mají tibiální háky.
Chov, odchov: je zcela stejný jako u již zmíněné L. parahybana.
Mláďata do zhruba do 4.-5.svleku, chováme jednotlivě ve filmovkách.
Pokud se jedná o odchov početného kokonu, určitě zvolíme v prvních měsících chov mláďat pospolu. Celkový počet rozdělíme na zhruba 50-100 členné skupinky – tomu musí odpovídat velikost krabiček/nádrží! A krmíme velkým množstvím nadrobno nastříhanými malými moučnými červy. Zbytky odstraňujeme druhý, nejpozději třetí den. Krmíme i rosíme 1-2 týdně, pokud možno ne ve stejný den, dle potřeby. Pokud se chceme i přes velký počet mláďat vyhnout vzájemnému požírání, který se objevuje v 3.svleku, mláďata postupně oddělujeme do filmovek, kde můžou žít ještě další 2-3 svleky.
Mláďata jsou malá, drobná a zprvu moc na velikosti nepřibírají. Zlom nastává v 5.-6.svleku. S rozkrmováním a dalším krmením většinou nejsou problémy a ztráty jsou tak minimální.
Pro odchov se musíme vyzbrojit jistou dávkou trpělivosti, protože mláďata jsou sice žravá ale v růstu spíš pomalá.
Pohlaví je možné bez svlečky určit kolem 8. svleku. To jedinci vstupují do toho jejich asi nejzbrklejšího období a manipulace s nimi je tedy dost těžká. Při sebemenším vyrušení utíkají a vyčesávají žahavé chloupky.
Celému rodu Lasiodora vyhovuje v dospělosti prostorné terárium, přiměřené výšky, kde budou mít dispozici nějaký úkryt. Není to sice druh který by byl v něm neustále schovaný, ale se drží v jeho blízkosti. Substrát udržujeme polosuchý, nejlépe však tak aby si sklípkan mohl vybrat mezi suchou a vlhčí částí terária. Nezapomínáme na misku s vodou, kterou logicky umisťujeme do vlhčí části nádrže. Velké jedince a dospělce krmíme 1-2krát za 14dní, rosíme 1-2krát týdně.
Páření a odchov je více méně bezproblémový, jen se musíme předem ujistit, zda je samice opravdu dospělá.
Chování druhu už jsem zmínila, je to tedy spíše zbrkloun a útěkář, který nešetří na žahavých chloupkách. Chování samic v dospělosti může být velice odlišné, znám klidné i agresivní zvířata tohoto druhu. Při páření, se však k samečkovi, mohou chovat úplně obráceně.

Lasiodores polycuptulatus


Schmidt & Bischoff, 1997
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Peru, tam obývá deštné pralesy, kde se jeho útočištěm stávají různé skulinky mezi kořeny či či pod kůrou stromů.
Velikost: 7-8 cm v těle.
Terárium: pro větší zemní sklípkany, s lignocelem, miskou s vodou, popř. úkrytem. Teplotu mezi 24-27°C a vlhkost 80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, obranné postavení, „středně dravý – žravý“, až problematický, pomaleji dospívá.
Popis: v dospělosti dorůstá až 7 cm v těle.
Mláďata tohoto druhu poměrně pomalu rostou, přesto však dobře přijímají potravu. Problémy mohou mít pouze odrostlí a dospělí samci (viz konec článku).
Základním zbarvením tohoto sklípkana je černá. Karapax spolu s končetinami jsou ale spíše nahnědlé. Klouby končetin jsou zpestřeny narůžovělými proužky. Abdomen / zadeček je hustě osrstěný dlouhými hnědými chloupky.
Chov, odchov: v teráriu udržujeme teplotu na 24-27°C a vlhkost necháme kolísat kolem 80%.
V mládí je tento druh vcelku klidný a dá se přemisťovat bez problémů pomocí uchopení. Časem ale nabírá na plachosti a nervozitě. K obraně často používá své žahavé chloupky. Nesnaží se kousnout, spíše bezhlavě utíká. Proto zbytečně s tímto druhem nemanipulujeme.
Samec na snímku měl vcelku zajímavé dospívání, do dospělostního svleku měl totiž o měsíc kratší interval (3 měsíce) než při předešlém svleku (4 měsíce). Podmínky (teplota, množství krmiva) měl přesto stejné. Další zajímavostí bylo i to, že na svlékání vůbec nevypadal.
Během páření ale neměl moc šancí, při pokusu o zasunutí bulbu ho ale brzy nemilosrdná samice napadla.
Nedávno jsem měla možnost sledovat počínání subadultního samce, kterého jsem získali na burze sklípkanů. Ten se začal během burzy svlíkat. S obavami a s náležitou opatrností jsme ho pak odváželi domů. Zde se tedy opakovalo stejné překvapení, jako u samce č. 1, kdy ani na tomto samci, jsme nepozorovali to, že by se měl v tento moment začít svlékat. Pravda, zadeček měl natolik osrstěný, že budoucí osrstění nešlo prokouknout, přesto byl samec v jasných barvách a nás to nenapadlo.
Samec se ale nenechal během cesty vyrušit a doma se v klidu dosvlékal. K našemu udivení, nebyl po tomto svleku, ještě dospělý. Pokud ho velikostně porovnám se samcem č. 1, tak už teď je o hodně statnější (a snad se nenechá při páření sežrat!).
V dospělosti jsou to krásná majestátná zvířata, která si zaslouží nejen svůj obdiv ale i oblibu.
Dospělá samice mého přítele má sice problémy s krmením, přijímá totiž pouze cvrčky (i když, teď už díky bohu zato!), ale jinak co jsem zaslechla, tak nejsou, až zas tak vybíravými jedlíky. Obecně známo tento druh je vnímavější na vlhkost i na teplotu. A pokud tedy zpozorujeme ignorantské chování, zvláště u samic, pak se pokoušíme vyladit klima v teráriu.
Pokud se jedná o ty samce, tak není to žádnou známkou nemoci či jiné poruchy (ať už v mládí či dospělosti), když se apaticky staví potravě. Umí to dělat to většina samců, bez jakýchkoliv příčin. Není se u této, jejich pauze v lovení, čeho bát, protože se rozkrmí nebo se až prostě svléknou.

Megaphobema robusta


(Ausserer, 1875)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kolumbie, Brazílie
Velikost: 9 cm v těle
Terárium: pro vetší zemní druhy s vyšším práhem, lignocel, miska s vodou, opřená kůra. Teplota mezi 25-27°C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, obranné postavení, výpad, dravý, žravý, středně rychle roste.

Nhandu carapoensis


Lucas, 1981
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie, Paraguay
Velikost: 6 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, lignocel, opřená kůra, miska s vodou. Teplota okolo 24°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, dravý a žravý, vcelku klidný a mírný druh, středně rychle roste.
Popis: stavbou těla a i chováním se shoduje s rodem Brachypelma. Nejvíce podobná je s Brach. klasi. Stehna končetin jsou světle černá až šedá, zbytek končetin má skoro stejnou barvu jako chlupy, které je pokrývají, tedy cihlové. Hlavohruď je světle černá až šedá, zadeček černý se žahavými chloupky a takénačervenalými chlupy. Konec abdomenu, je opět načervenalý. Spodní strana sklípkana je světlá, vybledle cihlová/hnědá.
Chov: náročnost tohoto druhu opět odpovídá rodu Brachypelma. Mláďata jsou zprvu drobná a do 4.-5. svleku je můžeme mít ještě ve filmovkách, postupně pak krabičky zvětšujeme. Pro dospělce postačí terárium s rozměry 15x20x15cm (dxšxv). Odrostlým mláďatům a dospělcům dopřejeme úkryt a misku s vodou.
S rozkrmováním a krmením nebývají žádné problémy, jedná se o dravého a žravého sklípkana, který má sklony se přejídat. Roste středně rychle. Samice dospívají po 4-5 letech, samci dříve.
K obraně používá hlavně žahavé chloupky, a ještě častěji se před nepřítelem snaží utéci do svého hnízda.

Nhandu coloratovillosum


Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu/domovina: Brazílie
Velikost: 6-7 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy se silnější vrstvou lignocelu, dále kousek kůry a miska s vodou. Teplota okolo 27°C, vlhkost mezi 60-80%.
Obrana, chování: žahavé chloupky, útěk, středně dravý a žravý, zbrklý a impulsivní druh.
Popis: základním zbarvením je světle černá, kakaová. Na zadečku má navíc žahavé chloupky. Na kolenou, tibiích, metatarsech a tersech mají bílé skvrny.
Chov: náročnost tohoto druhu odpovídá rodu Brachypelma. Mláďata jsou zprvu drobná a do 4.-5. svleku je můžeme mít ještě ve filmovkách, postupně pak krabičky zvětšujeme. Pro dospělce postačí terárium s rozměry 15x20x15cm (dxšxv). Odrostlým mláďatům a dospělcům dopřejeme úkryt a misku s vodou.
S rozkrmováním a krmením nebývají žádné problémy, jedná se o dravého a žravého sklípkana, který má sklony se přejídat. Roste středně rychle. Samice dospívají po 4-5 letech, samci dříve.
K obraně používá hlavně žahavé chloupky, a ještě častěji se před nepřítelem snaží utéci do svého hnízda.

Pamphobeteus (Vitalius) platyomma


(Mello-Leitao, 1923)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie
Velikost: 8 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, lignocel, opřená kůra, miska s vodou. Teplota 25-27°c, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé cloupky, obrané postavení, výpad, dravý, žravý, středně rychle roste.
Popis: mláďata se rodí velká a pestře zbarvená. Na cihlovém zadečku mají černý stromeček, končetiny jsou tmavé, karapax světlejší. Po 6.-8. svleku toto mláděcí zbarvení ztrácí a dostávají sytě kakaovou barvu po celém těle, na tmavším zadečku mají delší červené chlupy a na karapaxu je viditelná, růžovofialová hvězdice. Po pár svlecích se jim toto zbarvení může i nemusí změnit. Mé samice se po 9.-11.svleku zbarvily do světle hnědé až rezavé a hvězdice na karapaxu jim doslova vybledla. Samice v dospělosti mívají právě toto světlejší zbarvení naopak ze samců se stávají barevní krasavci, kteří v těle měří až 6cm! Femury samců jsou jasně fialové (femury makadel jsou spíš červené) a hvězdice na hlavohrudi je růžově oranžová. K dalším rozlišovacím znakům patří bulby a tibiální háky.
Chov: celý rod Pamhobeteus je vcelku nenáročný, navíc sklípkani vzhledově jsou robustní, pestře zbervení, draví, žraví a obejdou bez úkrytu. Mláďata relativně rychle rostou a po 2.3- svleku už filmovku mění za něco prostornějšího a s menší mističkou k napití. V dospělosti volíme terárium o rozměrech 30x20x20cm (dxšxv), ve kterém nesmí chybět miska s vodou nějaká kůra k lezení. Ze zkušenosti vím, že jedinci nijak zvláště úkryt nevyhledávají a v klidu sedí uprostřed terária celý den. Šikovný domečkem z květináče ale nepohrdnou a brzy v něm ubytují (především jedinci před svlekem či napářené samice, kterým úkryt samozřejmě nabízíme automaticky!).
Chování: chování těchto sklípkanů je po celý jejich život zhruba stejný. Jsou více méně zbrklí a často vykopávají chloupky.

Pamphobeteus sp.


Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie
Velikost: 8 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, lignocel, opřená kůra, miska s vodou. Teplota 25-27°c, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé cloupky, obrané postavení, výpad, dravý, žravý, středně rychle roste.
Popis: mláďata se rodí velká a pestře zbarvená. Na cihlovém zadečku mají černý stromeček, končetiny jsou tmavé, karapax světlejší. Po 6.-8. svleku toto mláděcí zbarvení ztrácí a dostávají sytě kakaovou barvu po celém těle, na tmavším zadečku mají delší červené chlupy a na karapaxu je viditelná, růžovofialová hvězdice. Můj samec po 7. svleku je zbarven následovně: Základním zbarvením je černá, kde femury končetin jsou fialkové, na hlavohrudi je výrazná světle červená hvězdece. Zadeček a končetiny jsou dále pokryty delšímy světlými chloupky.
Chov: celý rod Pamhobeteus je vcelku nenáročný, navíc sklípkani vzhledově jsou robustní, pestře zbervení, draví, žraví a obejdou bez úkrytu. Mláďata relativně rychle rostou a po 2.3- svleku už filmovku mění za něco prostornějšího a s menší mističkou k napití. V dospělosti volíme terárium o rozměrech 30x20x20cm (dxšxv), ve kterém nesmí chybět miska s vodou nějaká kůra k lezení. Ze zkušenosti vím, že jedinci nijak zvláště úkryt nevyhledávají a v klidu sedí uprostřed terária celý den. Šikovný domečkem z květináče ale nepohrdnou a brzy v něm ubytují (především jedinci před svlekem či napářené samice, kterým úkryt samozřejmě nabízíme automaticky!).
Můj výjmečný exemplář jsem získala od kolegy, kdy jsem od něj kupovala větší počet těchto mláďat v 1. svleku. Všechny jsem postupně prodala až na jednoho. Ten měl pouze jedinou cheliceru, pravou. S růstem se držel trošičku pozadu, jinak byl ale při lovu stejně šikovný jako sourozenci. Jelikož jsem netušila, zda sklípkan o svou cheliceru přišel) třeba při svlékání) nebo je to vada jsem zvědavá jestli se sklípkanovi chelicera obnoví – zregeneruje. Zanedlouho se sklípkan svlékl ale žádná známka regenerátu nebyla znát.
Teď je tento jedinec po 7.svleku, kromě toho že jsem určila že jde o samečka se nic nezměnilo. Pravá chelicera zůstává na svém místě (snad jen trochu zmohutněla), oční hrbolek je trošku deformována sklípkan si vede velice dobře.
Chování: chování těchto sklípkanů je po celý jejich život zhruba stejný. Jsou více méně zbrklí a často vykopávají chloupky,

Paraphysa pulcherimaklaasi


Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Jižní Amerika
Velikost: až 6 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem, úkrytem a vodou. Teplota 24-28;C, vlhkost 60-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dosti splašený druh, vcelku dravý a žravý. Spíše pomaleji roste.
Popis: mláďata jsou barevnější, než celí modří dospělci. Hlavohruď a zadeček mají sytě rezavý, na zadečku je ještě navíc zrcátko. Končetiny jsou modravé, na kolenech je hnědé rýhování. Dospělé samice i samci mají stejné jasně modré zbarvení, na kolenou je bílé rýhování. Zrcátko jim samozřejmě zůstává. Samci jsou nohatější a mají tibiální háky.
Samice dospívají po 4-5 letech, samci dříve.
Chov: s postupným růstem sklípkana volíme větší a i když se nejedná o stromového sklípkana, tak i vyšší nádrže. Nárůsty po svlecích nejsou nijak ohromující ale za to mívají vcelku pravidelné periody svleků.
S rozkrmováním a krmením nemají problémy. Na potravu většinou skočí až po chvíli.
Jsou to trpěliví lovci, kteří na rozdíl od“ brachypelem „nám nervou krmivo z pinzety. Oběť chvíli pozorují až poté na ní s chutí skočí.
Má subadultní samice, která je nyní v 11.svleku v těle měří asi 2,5 cm. Chováním byla velice zbrklá a z krabičky, při rosení či krmení často utíkala. Před nedávnem se mi uvolnilo menší stromové terárium , kam jsem jí nastěhovala. Mile mě překvapilo její nynější chování. Z věčné útěkářky a především zbrklounky se stal klidný jedinec, kterou snad vždycky vidím v pohybu, a to v kterékoli části terária. Přes den se zdržuje na skle terária jako stromák.
V chovu jsem měla i samce, který mi za pár týdnu po koupi, dospěl v krásně modrého a třpytivého krasavce. I přes nadějné páření u kolegy, se kokon nezdařil a samec po 14 měsících dospělosti zemřel. Chováním byl klidný i agresivní, vždy však dravý a žravý.
Celkově se jedná velice zajímavý a asi z celého rodu Paraphysa nejkrásnější druh. Svůj menší vzrůst si nahrazuje pestrým, třpytivým zbarvením, které zaujme každého. Do dospělosti s nimi musíme mít však trošku trpělivosti. Pokud právě někoho odrazuje od nich jejich zbrklost a útěkářství, doporučuji zvolit , jak už jsem zmínila, vyšší a stabilní ubikaci, nejlépe tedy terárium, to udělá s pavoukem divy.
Odchyt provádíme především krabičkou.

Paraphysa scrofa


(Molina, 1788)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Jižní Amerika
Velikost: až 6 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy, s lignocelem, úkrytem a vodou. Teplota 24-28;C, vlhkost 60-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dosti splašený druh, vcelku dravý a žravý. Spíše pomaleji roste.
Nedávno mi dospěl samec tohoto druhu a můžu říct, že mě doslova okouzlil svým zbarvením. Proto jsem se rozhodla, pořídit si co nejdříve mláďata tohoto druhu znovu. Brzy se tak stalo, a já jsem získala 6 mláďat v 3.svleku výměnou.
Popis: po svleku mají nazelenalé končetiny, které se až třpytí. Tímto zbarvením se zhodují v mládí např. s E. pulcherimaklaasi nebo s P. manicata. Je zde tedy dodržovat pořádek v označení, aby nedocházelo k záměně názvů.
Ze začátku jsem se obávala jejich růstu. Pocházejí z Chile, mají zrcátka na zadečku a mě tím silně připomínaly dlouho dospívající Grammostola. Vše je ale jinak, tyto mrňata nejen že žerou vše co jím předložím, ale i poměrně rychle rostou a to i přesto, že je nevyhřívám.
Chov: běžné terárium střední velikosti, kde se bude mít možnost jak i zchladit tak vyhřát. Miska s vodou je samozřejmostí. Potravou kterou nikdy nepohrdnou jsou cvrčci.
Obrana: chováním nejsou zcela klidné, jako např. B. albopilosa, přesto jsou ale vcelku mírné a nesnaží se kousnout. Vždy se snaží spíše utéci z našeho dosahu.
Dospělé samice jsou většího vzrůstu, než o něco drobnější samice již zmíněné E. pulcherimaklaasi, které se ale zase o proti P. scrofa, mohou chlubit svým nádherným zbarvení, které mají po celém těle (stejně jsou zbarvení i dospělí samci). Dospělá P. scrofa, totiž své pestřejší zbarvení více méně ztrácí a stává se spíše nevýraznou. Má tmavší zbarvení se zrcátkem na zadečku.
V dospělosti podle mého adultního samce mohu říct, že je poměrně trpělivý a s trochou zkušenosti ho můžeme odchytávat i rukou.
Příbuzné druhy: P. horrida, P. manicata, P.pulcherimaklaasi, P. parvula,…

Phormictopus cancerides cancerides


(Latreille, 1806)
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Haiti, Dominikánská republika, Brazílie, Kuba
Velikost: 7-8cm v těle
Terárium: pro větší zemní sklípkany,lignocel, voda a úkryt. Vlhkost mezi 70-80%, teplota 26-28°C.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, obranný postoj, výpad, dravý a žravý.
Tento velmi krásně zbarvený sklípkan se může pyšnit už od 1. svleku. Mláďata jsou reletivně velká, v rozpětí asi1 cm a mají kovově modré zbarvení po celém těle. Pro jejich velikost nás nemůže překvapit ani jejich dravost a žravost. Samice dospívají po 5-6 letech, samci po 3-4 letech. Chováním to jsou ale plašáci a zbrklouni v kterémkoli svleku.
Odrostlá mláďata mění modravé zbarvení a na tmavohnědé, ovšem jen na pár svleků. V tomto období už můžeme ze spermaték rozlišovat pohlaví. Kolem 8.-10. svleku, v těle měří zhruba 2 cm, a dostávají krásné dospělácké zbarvení, které ale může rychle vyblednout. Hlavohruď je růžový, a končetiny – především femury jsou jasně fialové s leskem a zadeček je tmavý s černou skvrnou se žahavými chloupky. Mě osobně, mláďata i dospělci vždycky připomínají, zbarvením i chováním, dospělé samce Pamphobeteus platyomma.
S kolegou jsem měli kokon tohoto sklípkana, přičemž páření bylo vzorové, samice mému samečkovi nezkřivila ani chloupek a kokonek vytvořila asi po 3, dokonce 4 měsících. Ten vzorně a v klidu opatrovala skoro celou dobu mimo úkryt. Počet mláďat i po úhynu činil kolem 200 ks.
Jak už jsem zmínila, jedná se o druh velice impulsivní a zbrklí. Často se i bez většího vyrušení staví do branného postoje, cukají se nebo vyčesávají žahavé chloupky. Při odchytu používáme plastovou, průhlednou krabičku větších rozměrů než je sám sklípkan.
I přes jeho zbrklost se však jedná o jeden z nejpěknějších a největších sklípkanů, kteří jsou u nás nyní chováni a odchovávaní.

Phormictopus platus


Chamberlin, 1917
Podčeleď: Theraphosinae
Země výskytu: Kuba, Florida
Velikost: 6 cm v těle.
Terárium: Pro zemní sklípkany s lignocelem, vodou a úkrytem. Teplota 26-28°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, žahavé chloupky, vcelku mírný druh, dravý, žravý.
Tento další zástupce, asi nejznámnější, z rodu Phormictopus je vcelku nenáročným a klidným chovancem. Dospívá asi stejně rychle jako Phorm. can. cancerides, je však mnohem klidnějším a mírnějším.
Jelikož se tento druh a to jak v mládí, tak i v dospělosti tvarově i zbarvením podobá největšímu kubánskému sklípkanovi Citharacanthus spinicrus, bývá s ním často zaměňován. Nezkušenému chovateli tyto sklípkani většinou zamotají hlavu, není se ale co divit. Má dospělá samice P. platus se od své skoro dvojnice, liší především velikostí, je špetku drobnější (má štíhlejší končetiny), více kakaovějším zbarvením a na hlavohrudi pak zlatavějším ochlupením a na rozdíl od C. spinicrus neopřádá vnitřek terária.
U mláďat je rozeznání ještě těžší. Tvarově i zbarvením se shodují, jen ochlupení zadečku, cihlovými chloupky, bývá o něco hustější (pro toto rozlišení jsem použila dvou mláďat P.platus v 6.svleku, každé z jiného kokonu a jedno mládě C. spinicrus v 6.svleku).
Chov, odchov: Páření i odchov bývají většinou bez obětí a samičky jsou při odchovu klidné. Svou samici jsem pářila dvěmi samci, přičemž první byl natvrdlý a samice ho ignorovala. Samičku jsem proto musela uchopit do rukou a samec ji poté v klidu odpářil. Pár dní na to ale samička z terária utekla a po odchytu se pár týdnu na to svlékla, sameček zatím putoval ke svému majiteli. Po samiččině svleku se mi podařilo koupit jiného samečka, který si sám uměl poradit se samičkou. Za 2-3 měsíce utvořila samice ve svém úkrytu kokon, který v klidu odchovala. Celou dobu byla s kokonem uvnitř úkrytu a nevylézala, pouze pár dní před vypuštěním mláďat si samička trochu pootevřela vchod do hnízda, jinak byla až do odchytu mláďat v 1.svleku pořád s nimi. Samička se při odchytu až na nějaké malé snahy o protest chovala statečně. Mláďata se už volně pohybovala v hnízdě. V kokonu jsem pak ještě našla posledních pár opozdilců. Odchov činil asi 250 mláďat, šedavého zbarvení, která v rozpětí měřila necelý centimetr. Tvarově mi trochu připomínaly mláďata Theraphosa blondii. Po odchytu jsem mláďata rozdělila asi do 50 členných skupinek a přemístila do průhledných, plastových krabiček s centimetrovou vrstvou rašeliny, kterou jsem předem narosila. Mláďata se po přestěhování okamžitě pustila do kapek vody a ještě večer dostaly první krmivo, na kousky rozstříhané červy. S rozkrmováním nebyly problémy a ke kanibalismu začalo doházet a v 2. svleku. Poté byla mláďata postupně porozdělována do filmovek.
Samečka, po kterém byl tento kokon, jsem po napáření půjčila ještě kolegovi. Doma chová samici, kterou si dovezl z volné přírody a která, tím že je mnohem robustnější a i starší než ta má, samečka při páření bez dlouhého rozmýšlení zabila a sežrala.
Tento sameček byl tak šikovný, že i tato obrovská samice vytvořila kokon, ve kterém bylo opět asi 250 mladých. A tak jsem ke své první várce, už odrostlejší mláďat, obdržela polovinu kokonu z tohoto odchovu.

Poecilotheria fasciata


(Latreille, 1804)
Podčeleď : Poecilotherinae
Země výskytu: Srí Lanka
Velikost: 7 cm v těle
Terárium: pro velké stromové druhy, lignocel, opřená borová kůra, větve, miska s vodou. Teplota mezi 24-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, toxicky významný druh.
Popis: Základní kresba i tvary těla odpovídají celému rodu Poecilotheria. V dospělosti se však barvami nejvíce podobá P. regalis. V mládí jsou jedinci spíše nevýrazní a převážně ž na kresby hnědí ovšem postupem času se barvy vyostřují hnědá zůstává jen ve sposní části těla. Známé jasně žluté zbarvení ve spodu od P. regalis je chybějící bílý pruh na spodní části abdomenu, u P. fasciata. Dospělí samečci jsou drobní v těle, dlouhé nohy, nemají tibiální háky a jsou nevýrazně zbarvení – hnědý přeliv.
Nároky na chov odpovídají celému rodu Poecilotheria.

Poecilotheria formosa


Pocock, 1899
Podčeleď : Poecilotherinae
Země výskytu : Indie
Velikost: 7 cm v těle
Terárium: pro velké stromové druhy, lignocel, opřená borová kůra, větve, miska s vodou. Teplota mezi 25-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, toxicky významný druh.

Poecilotheria ornata


Pocock, 1899
Podčeleď: Poecilotherinae
Země výskytu: Srí Lanka - Asie
Velikost: 8 cm v těle
Terárium: pro velké stromové druhy, lignocel, opřená borová kůra, větve, miska s vodou. Teplota mezi 24-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, toxicky významný druh.
Popis:
Moje asi 6letá samice, po 17.svleku, měří v těle asi 7,5cm, v rozpětí nohou má 17cm
Tuto samičku jsem dostala od mého kolegy chovatele, Jirky R. asi v 12.svleku, tímto bych chtěla zároveň za ní ještě jednou poděkovat. Je to můj nejoblíbenější jedinec v mém chovu. Od té doby ji mám doma něco málo přes dva roky, za tu dobu se 6rát svlékla, seznámila se čtyřmi, z toho dva ji odpářili a z toho jednou udělala kokon. V této době samici chovám v teráriu o rozměrech 30x40x30cm (dxvxš). Jako podklad má lignocel, který vlhčím v místech , kde má misku na vodu a kde koření rostlina, jeden druh z rodu Ficus. Jako úkryt P. ornata slouží opřená borová kůra, ale občas se schovává i v rozrostlém fikusu, která zakrývá jednu boční stěnu terária. Úkryt si zapřádá, pouze před svlekem nebo před kokonem. Je tedy k vidění celý den. Nemá ráda osvětlovaní zářivkou ani vyšší teploty, které zářivka způsobuje. Pokud tedy zářivku zapnu, pomalu se odebere pod kůru a zřetelně si zakryje oční hrbolek předními končetinami.
V krmení si nevybírá, takže ji předkládám myší holátky, šváby a cvrčky. Na napití má velkou kameninovou misku, ze které pije většinou ráno, než jde „spát”.
Je to naprosto klidná a trpělivá samice, kterou jsem viděla v obranném postoji pouze jedinkrát – a to při odebírání jejich mláďat.
V následujících řádcích Vám přiblížím páření a odchov tohoto druhu z mé vlastní zkušenosti.
PÁŘENÍ Č. 1
24.3.2001 jsem výměnou získala prvního adultního samce P.ornata z Litoměřic, který měl na zadní části abdomenu(v blízkosti snovacích bradavek) měl viditelný nádor. Na samici reagoval okamžitě, oba vzorně bubnovali, P. ornata zapojila do bubnování všechny své přední končetiny a partnera neustále hledala. Samce jsem tedy samici nechala na pár dní v teráriu. Jelikož následující dny také aktivně bubnovali, nechávala jsem samce nadále u P.ornata. 10.4.2001 samice samce zabila a pozřela. Po měsíci se P. ornata silně zakopala a zapředla. 26.9.2001 se samice svlékla.
PÁŘENÍ Č. 2
4.8.2001 se mi naskytl další adultní sameček z Olomouce, tentokrát za půl kokonu. Samec byl sice velký, ale měl viditelně zdeformované, hlavně přední, končetiny. Přesto byl aktivní a bubnoval. Samce jsem tedy také ponechala na pár dní u samice. Po týdnu jsem ho odchytla, přemístila zvlášť, aby se mohli oba v klidu najíst, odpočinout si a samec navíc přečerpat. Asi po týdnu putoval zpět k samici. Oba se opět přivítali hlasitým a vytrvalým bubnováním. 17.9.2001, ale samice nakonec samce zabila a pozřela. Jelikož měla po samci nebezpečně velký zadeček, nedostala už po té nic k snědku.
Dne 29.10.2001 se samice pustila do velkého opřádání kůry a za 3 dny, už byla totálně zakopaná. Přestala vylézat a to i v noci za vodou. Následující dny a měsíce jsem vlhčila nepatrně víc než doposud. Samice nepila, tak jak byla doposud zvyklá a také jsem nevěděla zdali se nebude svlékat. Po dvou měsících jsem už začala věřit tomu, že tam snad ten kokon má, nebo že se na něj chystá, proto mě vždy braly mdloby, když sousedé jak ve spod, tak i nad námi pořád něco aktivně přesouvali a bourali. Navíc mám její terárium umístěno přímo na skřínce, kterou denně otevírám a zavírám, pouze zvyklost z těchto vibrací ji ponechal v klidu.
Po dalším měsíci si samice protrhla na pavučině malou dírku, v průměru asi 7mm. Ten za pár dnů, zapředla a po té jsi udělala nový, na stejném místě. Sloužily zde určitě k větrání.
16.3.2001, téměř po 4 měsících co se zapředla, jsem jako vždy opět hleděla do jejího terária a přemýšlela o tom, co tam tak může dělat – 4 měsíce bez pořádné vody a v prostoru o rozměrech jen o něco větších jak je ona sama. A v tom okamžiku, jsem na rozhraní kůry a zapředené části, spatřila pohyb něčí malé nožičky. Co teď? Věřila jsem, že to nejsou vidiny, takže jsem si připravila průhledné kyblíky na mláďata, lžíce a krabičku na odchyt samice.
Po té jsem začala pomalu odtrhávat pavučinu od kůry. To už jsem myslela, že se setkám s nějakými mláďaty, ale nic, samice měla hnízdo zapředené třemi pavučinovými vrstvami a skombinované s naneseným lignocelem, takže chvíli trvalo něž jsem se dostala do hnízda, tam mě čekala sedící samice, pod sebou a všude kolem ní se hemžili mláďátka v 1.svleku, na kterých už šlo vidět, že by něco spolkly. Proto se už provrtávaly ven z hnízda. Samici tam bylo asi s nimi očividně dobře, takže kam by spěchala.
Nejprve jsem musela odchytit samici, jelikož mláďata se začala nekontrolovatelně pohybovat po celém hnízdě i teráriu. A to bylo poprvé co mi samice dávala najevo svůj odpor, kousala do umělohmotné lžíce a nechtěla se pohnout z místa. Nakonec jsem samici i všechny mláďata odchytla, některé při odchytu dokonce kousali do ruky. Místa mě pár hodin svědily.
Obal kokonu, který zůstal v hnízdě, neobsahoval žádné seschlé vajíčka či mrtvé larvy, otvor měl délku celého průměru kokonu.
Celkový počet činil 137 kusů. Mláďata jsem rozdělila zhruba po 30 kusech do velkých průhledných dóz s lignocelem, opřenými kousky kůry a s odpovídajícím větráním. Poprvé jsem jim podala rostřihnuté červi, ale ty vzala jen slabá polovina. Následující den jsem jim do dóz vsypala malé živé cvrčky, které už vzali skoro všechny. Při každém krmení a čištění od zbytků se ale mláďata plašila a začali vybíhat z dóz. Proto jsem asi po týdnu začala mimina rozdělovat po jedné do filmovek. Tak jsem měla pod kontrolou jednotlivého jedince, věděla zda žere a pokud utíkal, tak utíkal jeden. Po 3 týdnech kdy byli už všechna z mláďat rozkrmená, putovala slíbená polovička úrody k majiteli samce.
Kolem 11.4.2002 šly první malé P.ornata do 2.svleku, kolem 19.7.2002 do 3.svleku, kolem 15.11.2002 do 4.svleku. V tento den, kdy tento článek píši, 21.12.2002, mám doma z celého odchovu 6 mláďat, které bych chtěla nechat odrůst a 4 si ponechat do chovu. Celková úmrtnost byla velmi nízká, dva jedinci si přiškrtili stopku zadečku v pavučině.
Pokud se ještě zmíním o samotné samici, tak se 1.7.2002 svlékala.
PÁŘENÍ Č. 3
Asi před 3 týdny jsem ji přinesla dalšího samečka,opět byl aktivní a čile bubnoval, samec byl ale drobounký. I samice jako vždy, zapojila do bubnování všechny své přední končetiny a poctivě samci odpovídala, její spermatéka se viditelně rozevřela. Pokud se k samci, ale dvakrát větší samice přiblížila, neměl odvahu k napáření. Proto putoval k menší samičce dalšího chovatele.
PÁŘENÍ Č. 4
V listopadu roku 2003 jsem obdržela od pana Soukupa subadultního samečka P. ornata. Po svleku byl asi dva měsíce a nebyla jsem si jistá zda už bude příští svlek dospělý. V té době byla Ornatka 7 měcíců po svleku (červen 03), tak jsem čekala na to kdo se svleče dříve.
Samečka jsem ubytovala do velkého terária, aby byl v dospělosti co největší a nebál se Ornatky.
Po pouhých dvou měsících, 10.12.03, se sameček svlékl. Byl veliký (v těle 4cm, rozpětí nohou 16cm) a dospělý. Za týden poprvé lovil, mezi oběťmi bylo i holátko.
Po 10 dnech od svleku jsem ho v silně děrované krabičce umístila k Ornatce. Jelikož sameček nebubnoval, Ornatka jej začala napadat. Další dva pokusy proběhly stejně a samec byl poté odehnání Ornátky,vrácen do svého terária.
7.1. 2004 jsem samce opět umístila k samici tentokráte ve větší krabičce a to na celou noc. Tato krabička měla podstatně měně otvorů a tak samce více chránila. A protože Ornatka na něj nemohla, nijak více krabičku s obsahem nezkoumala a po ohledání se vrátila na místo kde ráda odpočívá.
Druhý den jsem spatřila u samce v krabičce zbytek pavučinky po přečerpávání. Ten večer začal jako první bubnovat a Ornatka k němu s nadšením a opětovným bubnováním přiběhla. Samce jsem tedy k samici volně vypustila. Sameček byl opatrný a od Ornatky se zatím držel dále a přitom vytrvale bubnoval jako Ornatka. Asi po 15 min se ale oba střetli a zamotaní v jedné kuličce dopadli na zem. Samec po dopadu opustil urychleně samici a spěchal se zachránit. Odchytila jsem ho tedy. Samička se bolestně odebrala ke svému úkrytu. Po jejím ohledání jsem spatřila nejen kapičku spermatu na její spermatéce a na vrchní straně zadečku asi 3 milimetrovou promáčklinu! Jelikož byla viditelně vystrašená a skoro se nehýbala, začala obávat o její život. Abdomeny sklípkanů jsou tím nejchoulostivějším a k poškození vnitřních orgánů stačí velmi málo.
Snad že jsem ji před tímto páření nijak zvláště nebiflovala ji zachránilo život. Následující den ráno už měla zadeček dofouknutý a chovala se přirozeněji.
16.1.2004 byl sameček opět v krabičce umístěn k Ornatce. Ornatka se nejdříve od něj vzdálila, pak k němu přišla a následně se opět od něj vzdálila. Ani jeden z nich ten večer nebubnoval.
25.1.2004 byl sameček opět umístěn k samici v krabičce. Večer nikdo z nich nebubnuje až následující den ve 3 hodiny ráno, oba usilovně bubnují. Samečka jsem tedy vypustila k Ornatce na volno. Po 45 minutách si samec vylezl z krabičky a začal bubnovat. Ornatka mu po chvíli začala odpovídal a pomalu za ním chodila. Samec se po teráriu pohyboval rychleji ovšem od samice se držel v bezpečné vzdálenosti. Jejich bubnování pokračovalo i po té co jsem šla spát, tedy po 5 hod ranní. Přes den se Ornatka zdržovala pod svou kůrou a sameček odpočíval za porostem rostlin. Následující večer 26.1. zatím nebubnují a ani 27.1. po půlnoci je také neslyším bubnovat. Až kolem 6hod ranní jsem zaslechla divoký zvuk, bylo mi jasné, že Ornatka samce zabila. Po pár minutách jsem se šla přesvědčit. Bylo tomu bohužel tak, Ornatka po pouhých dvou společných nocích samce zabila.
Odpoledne už zbyly ze samečka jen končetiny.
8.2. 04 si Ornatka natáhla mezi kůru astěnu terária pár vláken pavučiny.
Další noc na zapřádání opět zapracovala, tentokráte použila i substrát na maskování.
16.2.04 Ornatka se po delší pauze opět pustila do zapřádání. Úkryt si však zapředla pouze ve spodní polovině a sama se zdržuje mimo tento úkryt.

Poecilotheria regalis


Pocock, 1899
Podčeleď : Poecilotherinae
Země výskytu : Indie
Velikost: 7 cm v těle
Terárium: pro velké stromové druhy, lignocel, opřená borová kůra, větve, miska s vodou. Teplota mezi 25-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, toxicky významný druh.
Popis: Základní kresby i tvary těla odpovídají celému rodu Poecilotheria. Tento druh je docela dobře rozpoznatelný už v mládí, a to nejen díky svému bílému pruhu na spodní části abdomenu. Mláďata mají totiž skoro dospělácké zbarvení už brzy na sobě, barvy mají oproti hnědavým P. ornatám a P. regaliskám, jasně a čistě bílé či černé.
Dospělí samečci jsou drobní v těle, dlouhé nohy, nemají tibiální háky a jsou nevýrazně zbarvení – hnědý přeliv.
Nároky na chov odpovídají celému rodu Poecilotheria.
Chov a odchov: odrostlou subadultní samici jsem koupila od ostravského chovatele, který rušil sklípkany z důvodu u něj propukající alergie na chloupky.
PÁŘENÍ Č. 1
Zhruba po roce samice dovršila 13. svleku a mě v té době dospěl i sameček stejného druhu, kterého jsem ze všech sil brzdila. O samiččině dospělosti jsem trochu pochybovala vzhledem k její velikosti, přesto však 13.svlek měla a uvažovala jsem o jejich vzájemném napáření. I sameček nebyl nikterak velký, tím že byl tři poslední svleky bržděn tak co nejdříve dospěl a byl tedy drobný, k samici ale přiměřeně velký. Asi po měsíci už byl sameček zatvrdlý a zároveň se samicí řádně nasyceni.
Koncem června jsem tedy samečka odchytla do děrované krabičky a umístila samici do terária. Tu noc na sebe nijak nereagovali, samice se od samce rychle vzdálila do hnízda a ani samec jsem neslyšela jedinkrát zabubnovat. Ráno jsem ho tedy vrátila do jeho terária a začala pochybovat zda je samička opravdu dospělá.
Následující ráno jsem až teď jsem u samečka spatřila zbytek pavučiny po přečerpávání a to byl důvod jejich prozatimního nezájmu. Přes den jsem ho ještě nekrmila a večer už zase putoval v krabičce k samici.
Po půl hodince začal samec bubnovat a samičku si tak hned přilákal. Na nic jsem nečekala, samce jsem volně vypustila k samici a jejich zábavě jsem věnovala celý svůj večer.
Vylekaní pavouci rychle naladili na svou notu a začali navzájem bubnovat. Samec se od samice zatím držel dále a neúnavně ji oblboval do noci svým bubenickým nadáním.
Sameček u samice strávil asi dvě noci, poté byl na odpočinek vrácen do svého terária. Takovéto navštěvovací periody jsem pravidelně opakovala něco přes měsíc.
V polovině srpna, tedy poté, co jsem se přestěhovala do ČL, už samice o samce nejevila zájem a z terária se ho snažila vyhnat v lepším případě ulovit.
Sameček nejen že se nenechal sežrat, on ještě dále neúnavně bubnoval (a to i mimo její terárium, a tak dostal jméno „Bubeníček“).
Ještě asi po dvou pokusech, které dopadly stejně, jsem samici přestěhovala do nového terária, kde si sestavila mezi listy popínavého fikusu hnízdo, nikterak ale bytelné. Samice ještě asi necelé tři měsíce pravidelně z hnízda vylézala za potravou. Brzo ráno jsem ji měla možnost tedy vidět a občas nakrmit něčím malým, jelikož i přesto že samce nezabila, měla zadek plný.
Pak se ztratila z očí a vůbec nevylézala, víc než kokon mě napadalo svlékání ale ani tomu jsem nijak nevěnovala pozornost. Až 17. prosince 2003 jsme samičku objevili s kokonem.
Vchod do hnízda měla pouze zapředený pavučinou a to nijak silně.
Každých 14dní jsem rosila terárium a dle potřeby zalila rostlinu. Samice se po celou dobu péče o kokon chovala klidně a statečně. Z míry ji nevyvedlo přesun skříní či občasné nechtěné otřesy stojanu.
17.2.2004, tedy dva měsíce po objevení její kuličky, samička stálé vzorně drží kokonek. Jelikož jsem na něm nezpozorovala ještě žádné pohyby, odhadovala jsem otevření kokonu tak za 14 dní.
29.2.2004, tedy po 2 měsíce a 13dnech jsem spatřila na prosklené části jejího hnízda dvě mláďata v 2. larvárním stádiu. Kokon byl položen na dně terária a samička vše hlídala. Druhý den však samička opět drží kokonek makadly.
3. března k večeru jsem samičku zpozorovala ve východu jejího hnízda, a i druhý den večer se na těchto místech zdržovala. I když jsem věděla, že samička má po tak dlouhé době hlad, raději jsem jí ničím neobtěžovala a pouze jí nalila do její misky čerstvou vodu.
5. března, opět ve večerních hodinách odhodila do misky s vodou zbytkovou část kokonu. Po mém jeho otevření jsem uvnitř bohužel nalezla asi 20-30ks mrtvých larev 1. stádia. To mě donutilo otevřít hnízdo samice a zjistit počet živých mláďat.
Hnízdo jsem otevřela po celé jeho délce a jako první odchytila samičku. Na můj vpád reagovala klidně a s odchytem nebyly potíže. Zadeček měla úplně normální velikosti, tedy ani malý ani velký.Uvnitř hnízda jsem nalezla 9 mláďat v 2. larvárním stádiu. Jedno z nich mi však při odchytu vypadlo zpět do substrátu a i po nejdůkladnějším odhledání celého terária včetně substrátu se mi jej nepodařilo nalézt.
Ostatní mláďata jsem umístila do průhledné plastové krabičky, kam jsem jim nasypala trochu opředeného sbstrátu z jejich hnízda.
Samičku jsem po upravení terária vrátila zpět, kde si už do rána provizorně zapředla svůj nový úkryt. Dopoledne jsem ji hodila cvrčka, kterého s chutí ulovila a sežrala.
Terárium: pro velké stromové druhy, lignocel, opřená borová kůra, větve, miska s vodou. Teplota mezi 25-27°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, toxicky významný druh.

Psalmopoeus cambridgei


Pocock, 1895
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Trinidad (Jižní Amerika)
Velikost: 7cm v těle.
Terárium: pro stromové druhy, s lignocelem, větvemi, kůrou a miskou s vodou. Teplotu udržujeme mezi 26 – 29°C a vlhkost mezi 70 – 80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, rychle dospívá.
Popis: snad nejznámější a nejprodávanější stromový sklípkan. Základní zbarvení mláďat, jako to platí pro všechny zástuce podčeledi Avicularinae (snad možná z vyjímkou A. versicolor) je světlé, ovšem zadeček, chelicery a metatarsy – konečky končetin jsou tmavé. Na zadečku je žlutá kresby, která po několika svlecích slábne na intenzitě. Toto strakaté zbarvení s následujícími svleky postupně mizí a vlády se ujímá dospělácké hnědošedé zbarvení, často se zelenkavým nádechem. Na zadečku můžeme spatřit slabou kresbu. Kromě stehen jsou všechny části končetin silně ochlupené, a díky tomu může tento celý rod bezpečně skákat. Dospělí samci jsou o něco nevýraznější a v těle drobnější, za to však nohatější chlupatější a tím ještě více obratnější. Nemají tibiální háky. Samice dospívají po 4.-5. roce, samečci už i ve třech letech.
Chov: mláďata je zase nutno řádně v 1.svleku rozkrmit, a dopřát ty samé podmínky, které jsem už zmínila u P.reduncus. Potom už je krmení tohoto druhu bezproblémové. Nádrže a terária volíme vždy vyšší s dobrým větráním a to i ve spodní části nádrže. Rosíme a vlhčíme pravidelně, zvláště u mláďat, které pití vodu z kapek, která ulpí na stěnách. Hnízda sklípkanům odstraňujeme pouze v případě, že je silně znešištěna od potravy. Jedincům čerstvě po svleku kapeme pár kapek vody do hnízda na pavučinu (to platí pro všechny stromové rody).
Při páření obvykle nejsou problémy a obě pohlaví jsou aktivní a i samec kolikrát páření přežije. Kokon samička tvoří po necelých 2 –3 měsících a stejnou dobu i o něj pečuje v zapředeném hnízdě. Kokon otevírá v době kdy jsou mláďata v 2. larvárním stádiu, takže do 1. svleku se už svlékají volně v hnízdě. Po pár dnech samice vylézá z hnízda a vypouští drobotinu do světa.

Psalmopoeus irminia


Saager, 1994
Podčeleď: Aviculariinae
Země původu/domovina: Venezuela
Velikost: 5-6 cm v těle
Terárium: pro stromové druhy, lignocel, větve, kůra, voda. Teplota okolo 28°C, vlhkost mezi 70-80%
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, vcelku rychle roste.
Systematické zařazení:
Země původu/domovina: Venezuela
Popis: snad nejznámější a nejprodávanější stromový sklípkan. Základní zbarvení mláďat, jako to platí pro všechny zástuce podčeledi Avicularinae (snad možná z vyjímkou A. versicolor) je světlé, ovšem zadeček, chelicery a metatarsy – konečky končetin jsou tmavé. Na zadečku je žlutá kresba, která se na rozdíl od druhu P. cambridgei, neztrácí, spíše naopak. V následných svlecích jedinci celkově tmavnou, zadečky dostávají typickou kresbu a na nártech a zanártí se zviditelňují zlatavé plamínky. Kromě stehen jsou všechny části končetin silně ochlupené, a díky tomu může tento celý rod bezpečně skákat. Samice dorůstají 5-6 cm v těle, samci jsou drobnější a nohatější. Zbarvení je silně redukováno. Celkové zbarvení je šedivé. Kresba na zadečku je z většiny nebo úplně pryč. Pouze zůstávají plamínky na končetinách. Samci mají v dospělosti tibiální háky.
Chov: mláďata je zase nutno řádně v 1.svleku rozkrmit, a dopřát ty samé podmínky, které jsem už zmínila u P.reduncus. Potom už je krmení tohoto druhu bezproblémové. Nádrže a terária volíme vždy vyšší s dobrým větráním a to i ve spodní části nádrže. Rosíme a vlhčíme pravidelně, zvláště u mláďat, které pití vodu z kapek, která ulpí na stěnách. Hnízda sklípkanům odstraňujeme pouze v případě, že je silně znečištěna od potravy. Jedincům čerstvě po svleku kapeme pár kapek vody do hnízda na pavučinu (to platí pro všechny stromové rody).
Při páření obvykle nejsou problémy a obě pohlaví jsou aktivní. Po každé kdy jsem tento druh pářila, oba jedinci byli ihned aktivní a pravidelně bubnovali. Nejednou došlo k tomu, že páření se odehrávalo na stěně terária a samice kolikrát ve vztyčení, sotva nespadla na zem. Vždy ale udělala kokon. Jenže pokaždé byl kokon samici odebrán a pokaždé se vajíčka, kterých bylo vždy tak kolem stovky, nepodařilo odchovat. Buď z důvodu vysoké vlhkosti nebo proniknutím plísňových spór. Jelikož je samička velmi klidná a spolehlivá, mě velmi mrzelo to, že jí byl kokon mým bratrem, zbytečně odebrán a zbytečně zkažen.

Psalmopoeus reduncus


(Karsch, 1880)
Systematické zařazení:
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Kostarika
Velikost: 5 cm v těle
Terárium: pro menší stromové druhy, lignocel, větve, kůra, voda. Teplota mezi 24-28°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, výpad, dravý, žravý, vcelku rychle dospívá.
Byl poslední době u nás už několikrát odchován.
Od svého blízkého příbuzného P. cambridgei se liší sice menším vzrůstem,ale za to je v mládí velice pestře zbarven. P. reduncus obývá Kostariku, kde obydluje deštné pralesy a své hnízda si staví v různých skulinká ve stromě.
Je to typický stromový druh, což napovídá už jeho stavba těla. V dospělosti samice dorůstají až 5cm v těle, dospělí samci jsou drobnější mají tibiální háky a na konci makadel bulby.
Jak už jsem se zmínila P. reduncus je v mládí zbarven velice pestře. Nejkrásnější barvou vynikají na zadečku, jde o nádherný odstín zelené barvy, který je obohacen o třpytivý lesk. Končetiny a hlavohruď jsou zbarveny černohnědě, kde zadní nohy: holeň (tibia) a zanártí (metatarsus) jsou viditelně oranžově zbarvené. Nárt (tarsus) už je ale celočerný. Postupně toto zbarvení ale ztrácí a v dospělosti je tento druh hnědošedý.
Chováním se tento druh shoduje se všemi představiteli stromových sklípkanů a hlavně tady s mu příslušným rodem Psalmopoeus. Má tedy plašší povahu a před nepřítelem se vždy snaží utéct. Nejedná se o toxicky významný druh, neznám ani případ kdy by tento druh někoho kousnul, přesto se ale má samice nijak nestydí postavit do obranného postoje,pokud je třeba. Jinak je vcelku klidná, přesněji řečeno, dá se s ní domluvit. Celkově má rod Psalmopoeus slabý jed, který je pro zdravého člověka, vcelku neškodný a nepůsobí velké bolesti.
Moje subadultní samice i mláďata jsou velice žravá a relativně rychle rostou. Mláďata je ale nutné na začátku jejich života zdárně a řádně rozkrmit, to znamená, že krmíme a kontrolujeme zbytky potravy s větší intenzitou. Mláďata totiž rychle slábnou, poté odmítají potravu a následně hynou. Za důležité také považuji, umístit každému mláděti do filmovky, kousek umělé rostlinky (neplesniví), která mu pomůže se stavbou hnízda. Většinou i to je důsledkem toho, že se mladý jedinec, bez hnízda, nedokáže rozkrmit. Sklípkanům tohoto rodu poskytujeme už od mládí nádrže (dózy, terária) s větší výškou, aby měli dostatek prostoru na stavbu hnízda. Často si ale jedinci, včetně mé samice, staví hnízdo u zemi, v podobě nory. Důležitá je vyšší vzdušná vlhkost,70-80%, a odpovídající větrání, odrostlým sklípkanům už dopřejeme misku s vodou. Teplota postačí kolem 25°C.

Pterinochilus murinus


Pocock, 1897
Podčeleď: Harpactirinae
Země výskytu: Tanzánie, Keňa, Zambie, Mozambik
Velikost: 7 cm v těle
Terárium: pro stromové sklípkany s vysokým práhem, dále lignocel, kůry, větve, miska s vodou.
Obrana, chování: výhružný postoj, výpady, útěk, dravý, žravý, toxický významný, silně zapřádá hnízdo a okolí.
Popis: velice známý a vždy žádaný sklípkan, který je znám nejen pro svou agresivitu či jedovatost ale i díky svému rezavému zbarvení.
Chov, odchov: Mláďata chováme postupně od filmovek, přes postupně zvětšující se plastové krabičky až po terárium o rozměrech 15x30x30cm (dxšxv). Vždy dáváme sklípkanovi do ubikace, mimo substrátu, také kus kůry nebo živou, popř. umělou rostlinu, díky ní si sklípkan postaví své prostorné hnízdo. Krmíme a rosíme 1- 2 týdně, dospělce postačí krmit jednou za 14 dní. Jedincům kolem 8.svleku umístíme do nádržky misku s vodou.
Hnízdo pavoukům odstraňujeme pouze v neodkladných situacích (např. pokud je silně znečištěno šťávami z potravy, při stěhování či odchytu sklípkana, při odchytu mláďat z kokonu). Přitom je důležité dbát na bezpečnost a mít po ruce plastovou krabičku o odpovídající velikosti, nutnou k odchytu. Nikdy sklípkana nevyháníme z hnízda špejlí či něčím podobným, postupujeme tak, že sklípkanovi natrhneme do hnízda dostatečný otvor a plastovou krabičkou si jej odchytíme a následně odebereme. Předem se ale ujistíme, že sklípkan není před svlekem!
Chov a odchov: patří mezi nenáročné chovance, ale přesto vyžaduje alespoň jednou za týden pravidelnou kontrolu.
Páření je většinou úspěšné, as samička ve většině případech zabíjí. Po 2-3 měsících zapřádá pod sebe do hnízda ,zpravidla dva menší kokony, ze kterých po 2 měsících vypouští 100 a více mladých, ty jsou už v 1. svleku hezky hnědorezavě zbarvena. Moje veliká samice, udělala třetí kokon asi po měsíci vypuštění prvních mláďat z dvojkokonu, tedy bez dalšího napáření. To že udělala bez dalšího napáření kokon, jsem zjistila, až když vypustila tyto mláďata ven. Mláďata většinou začínají přijímat potravu až když ,a mají postavená hnízda (po odchytu z kokonu), a k tomu jsou právě důležité kousky kůry či umělých rostlin!
Mláďata celkem rychle rostou samice mohou být dospělé po 3 letech, samci i dříve. Poslední dobou však samci nemusí být stejně velcí.
Podle mě je to velmi osobitý a odolný sklípkan, kterého mám já osobně v oblibě.

Selenocosmia javanensis


(Walckenaer, 1837)
Podčeleď: Selenocosminae
Země výskytu: Indonésie
Velikost: až 6 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy s vysokým práhem, dostatek lignocelu, úkryt, voda. Teplota okolo 25°C, vlhkost mezi 70-80%.
Obrana, chování: útěk, Obranné postavení, výpad, středně žravý a dravý (může mít pauzy), pomaleji dospívá, toxicky významný.
Popis: Vcelku velký a robustní sklípkan. Základní zbarvení je černé až temně kakaové.
Chov: zkušenosti mám pouze s chovem dospělé samice. Terárium volíme zemní s vyšší vrstvou substrátu. Nutný je ukrýt,opřená borová kůra čí rozbitý květináč, který si většinou ještě podhrabe. Pokud sklípkan nemá úkryt k dispozici vyhrabe si noru. Nesmíme zapomenout ani na misku s vodou, kterou sklípkani často navštěvují.
Je to takový tichý chovanec, kterého čas od času můžeme spatřit mimo úkryt. Naší pozornosti se snaží vyhnout do obrany se staví při větším polekání či podráždění. Co se týče krmení, jedná se spíše o střídmého jedlíka, který umí občas držet dietku.
Tento druh, i celý tento rod, by měli chovat jen zkušení chovatelé!

Selenocosmia kovariki


(Schmidt, 1995)
Podčeleď: Selenocosmiinae
Země výskytu: jižní Vietnam
Velikost: až 6 cm v těle
Terárium: pro zemní druhy s všším prahem. Dostatek lignocelu, úkryt ( položená kůra, větve), miska s vodou. Teplota 24-27°C, vlhkost 60-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, výpad, většinou však dělá ze sebe mrtvého; dravý a žravý, toxicky významný, silně zapřádá noru.
Popis: Hnědě až kakaově zbarven, kolena a metatarsy jsou světle lemovány. U nás v republice je to vzácný druh, o kterém se ví jen málo co.
Obecně však pomalu roste a je mimo svou noru málo vidět.
Chov: Terárium volíme zemní s vyšší vrstvou substrátu. Nutný je ukrýt,opřená borová kůra čí rozbitý květináč, který si většinou ještě podhrabe. Pokud sklípkan nemá úkryt k dispozici vyhrabe si noru. Nesmíme zapomenout ani na misku s vodou, kterou sklípkani často navštěvují.
Je to takový tichý chovanec, kterého čas od času můžeme spatřit mimo úkryt. Naší pozornosti se snaží vyhnout do obrany se staví při větším polekání či podráždění, pokud s ním však manipulujeme dělá ze sebe doslova mrtvého brouka. S krmením nemívá problémy, jen díky svému drobnějšímu vzrůstu je brzy zasycen.
Tento druh, i celý tento rod, by měli chovat jen zkušení chovatelé!

Stromatopelma calceata


(Fabricius, 1793)
Podčeleď: Stromatopelminae
Země výskytu: Sierra Leone, Ghana, Kamerun, Libérie, Pobřeží slonoviny, Benin, Togo
Velikost: 5 cm v těle
Terárium: pro stromové druhy, lignocel, větve, kůra, voda. Teplota mezi 23-28°C, vlhkost mezi 60-75%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, výpad, dravý a žravý, středně rychle dospívá, toxicky významný.

Tapinauchenius latipes


Ausserer, 1875
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Venezuela
Velikost: až 5 cm v těle
Terárium: pro menší stromoné druhy, s dostatkem větví, či kůrou, miska s vodou, lignocel. Teplota 25-29°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, zbrklý, vcelku rychle roste.

Taupinauchenius plumipes


(C. L. Koch, 1842)
Podčeleď: Avicularinae
Země výskytu: Surinam, Peru, Trinidad, Blanchisseuse, severní Brazílie
Velikost: až 5 cm v těle
Terárium: pro menší stromoné druhy, s dostatkem větví, či kůrou, miska s vodou, lignocel. Teplota 25-29°C, vlhkost 70-80%.
Obrana, chování: útěk, obranné postavení, dravý, žravý, zbrklý, vcelku rychle roste.
Popis: T. plumipes je obecně menším sklípkanem než známější druhy T. latipes či T. gigas (pokud ale porovnám mé dospělé samice, pak musím říct, že teď je T. plumipes asi o 5mm větší a celkově robustnější, než o svlek starší samice T. latipes). Dospělé samice dorůstají do 4cm v těle. Tento druh vyniká zlatavým karapaxem (hlavohruď) a hustým cihlovým ochlupením na dvou zadních párech končetin, které jsou silnější. Abdomen (zadeček) je také viditelně ochlupen světlými chloupky. Jinak je základním zbarvením sklípkana hnědá, větší jedinci dostávají narezlý odstín. Spodní strana těla je šedočerná, před svlekem spíše hnědá.
Chov: jelikož se jedná o stromový druh, mláďatům i dospělcům dopřáváme vyšší dózy či terária s možností upředení hnízda, nádrž tedy doplníme vhodnými větvemi (ovocnými), kůrou (borovicovou), rašeliníkem, umělými či živými rostlinami. Substrát volíme takový, aby spolehlivě udržoval vlhkost, doporučuji tedy lignocel. Neměla by chybět ani mělká miska s vodou. Vzhledem k jejich velikosti v dospělosti postačí menší terária, rozměry asi: 25x30x30cm (dxvxš), nezapomínáme na dobré větrání. Ve své domovině ho můžeme nalézt v tropických plantážích, kde si hnízda buduje pod odchlípenými kůrami stromů, vlhkost se zde pohybuje mezi 70- 80%, teplota kolísá mezi 25 – 28°C.
Chování tohoto druhu, ale i celého rodu, můžeme přirovnat k chování příbuzného rodu Psalmopoeus. Pokud s ním tedy manipulujeme je spíše zbrklý a snaží se utéci. Vydráždění jedinci, kteří nemají možnost útěku, se staví do obranného postavení. Pokud ale zvíře nijak zvlášť neobtěžujeme, nesnaží se kousnout. Odchyt provádíme krabičkou.
Moje samice, tehdy v 12.svleku (v těle měla zhruba 4cm) na svůj útěk, nepěkně doplatila, když mi při rosení – šetrném! – vyběhla z dózy. Hned poté, jsem ještě ubikaci dorosila a šla hledat pavouka, který podle mých představ, nemohl utéci daleko. Po 15 minutovém hledání, jsem ji přesto nenalezla. Nezbývalo mi nic jiného, než dát pavoukovi čas, až se objeví sám. A netrvalo dlouho. Odpoledne při otevírání šuplíku, jsem spatřila hýbající se čerstvě utržené končetiny od sklípkana. Bylo jich pět, a nedaleko od nich seděla skrčená samice. Na sobě měla zbylých pět končetin. Přišla o obě makadla a zbývající 3 končetiny, byly také z přední části těla. Jediné štěstí tohoto neštěstí bylo, že samice byla už delší dobu dobře nakrmená, takže jsem ji v následujících dnech nemusela zatěžovat potravou. Jen jsem čekala, až se svlékne. Měsíc a půl nato, kdy si samička – mrzáček, zbudovala obrovské hnízdo, se bez problému svlékla a nádherně, skoro bez poznání se jí amputované končetiny obnovily. Po zatvrdnutí jsem ji přestěhovala do terária, které je na manipulaci šikovnější a ze kterého nebude tolik utíkat.
Po tomto svleku měla neobvykle velký zadeček a kdokoli ostatní by řekl, že už toho po svleku dost pozřela. Jenže ona byla po svleku. Měla tak napnutý abdomen, že jsem ji měla strach nakrmit. Dopadlo to tak, že si vzala tři středně velké cvrčky poté už krmivo odmítala.
V 2. polovině srpna došlo na mé stěhování a ona po třech dnech nastěhování vystrčila z hnízda uschlou svlečku. Končetiny už má skoro k nerozeznání velké.
Mohu říct, že po tomto svleku a po nastěhování je špetku klidnější (bez problému jsme ji mohli vyfotit), navíc pravidelně žere a je častěji mimo úkryt.
Obecně: Pro celou podčeleď Avicularinae je typické, že nemívají problémy s příjmem potravy, jsou žraví a nevybíraví, proto u nich můžeme zkrmit to, co nám nechtějí sníst např. „brachypelmy“. Brzo tedy i dospívají, samičky 2. až 3. rokem, samečci o půl roku až o rok dříve.
Před léty byly vzorky tohoto druhu používány ke studiím.
Celkově je to nenáročný a bezproblémový druh, který umí zkrášlit každý stojan!

Theraphosa blondii


(Latreille, 1804)
Podčeleď : Theraphosinae
Země výskytu: Brazílie, Francouzská Guyana, Guyana, Surinam, Venezuela
Velikost: až 12 cm v těle
Terárium: pro velké zemní druhy (40x40x40, dxšxv), s vysokým práhem, dále lignocel, úkryt, miska s vodou. Teplota okolo 26°C, vlhkost 80-90% (pozor
Popis: mláďata mezi 1.-3.svlekem mají šedavé zbarvení, na světle až s modravým odstínem, celé tělo je pokryto dlouhými chloupky. Jedná se o velmi dravý a žravý druh a tedy problémy s rozkrmováním nečiní, až na vyjímky, problémy. V 4.svleku měří jedinci kolem 3cm v těle, mají už typickou hnědou barvu a tvary. Pokud nedojde k poškození svlečky při svlekání nebo po něm, můžeme už od 1.svleku určit pohlaví jedinců. Tento druh vyhledává vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost, a tak pravidelně rosíme. Misky s vodou (přimeřené velikosti!, např. plastový vršek od minerální vody) můžeme předkládat už i mláďatům v 1.svleku.
Chov, odchov: I přes jeden malý odchov tohoto druhu mám s těmito jedinci nejvíc smutných zážitků. Každý, kdo se chce do“ terafozek“ pustit, si musí uvědomit jejich choulostivost. v přírodě se totiž vyskytují v místech až s 90% vlhkostí, přičemž nesmí dojít k výskytu žádné plísně a to nám může dělat v chovech problémy. Problém ale nejlépe řeší dostatečné odvětrávání a přítomnost živé rostliny, kterou necháme zakořenit v podkladu (lignocel, zemina). Jako osvědčenou terarijní rostlinu mám obyčejný popínavý fikus. Já osobně ale všem mým jejincům poskytuji jak vlhkou, tak i suchou část terária, kdy pavouci si vždy tvoří hnízda v sušší části.
První samici T. blondii, jsem získala od kolegy a byla asi 7-8 let stará. Už pár dní poté, co se u mne ubytovala, jsem si všimla, že se jí na zadečku (konkrétně na její lysince, ze které měla vyčesané žahavé chloupky), tvoří a následně zvětšuje zvláštní puchýřek. Měsíc a půl na to, jsem měla možnost samici napářit. Páření probíhalo klidně, samice byla vůči samci velice tolerantní, a samec se mohl dostat bez problému až k její spermatéce. Zasunutím jeho bulbů jsem si ale jistá nebyla, bulby spíše jen tak o spermatéku otíral. Protože kolega na samce pospíchal, po tomto páření jsem ho musela vrátit a samička se musela spokojit pouze s jednou jeho návševou. Netrvalo dlouho a naskytl se druhý sameček a né ledajaký, byl už prý dva roky po dospělostním svleku, ale jinak čiperka. Protože páření proběhlo stějně jako u samce č. 1, raději jsem ani nechtěla ať ten kokon uděla, nevěděla bych totiž čí jsou mláďata. Co se týče toho puchýřku, tak ten pomalu ale jistě rostl a já pořád nevěděla, co je jeho příčinou. Asi po 3 měsících samička vytvořila kokon (!), tvaru placaté koule o průměru asi 6cm. Vytvořila jej v noci a kolem oběda, už si s ním vyrazila na výlet po teráriu. Byla jsem z toho nejdříve v šoku, ale pak když jsem na samici viděla, že je v naprostém klidu, tak jsem už jen vychutnávala to, že ji mohu takhle s kokonkem krásně pozorovat! Obvykle si ho položila k misce a šla pít, pak jej vzala položila ke kůře na tu si vylezla a v klidu tam seděla. Cestou zpátky si jej vzala a buď zamířila do hnízda, nebo s ním seděla uprostřed terária. Kde byla ona, tam byl i kokon. Byla naprosto klidná a svoje hnízdo nijak zvlášť nevyhledávala. Co bylo horší, bylo to, že puchýřek se na abdomenu zvětšoval a za dobu odchovu kokonu zčernal. V té době jsem už ale věděla oč se jedná, byla to pavoučí rakovina. Postihuje nejčastěji starší jedince sklípkanů, druhy žijící ve vlhčích podmínkách (výskyt tedy většího množství spór atd.) a dále i ty, kteří vyčesávají žahavé chloupky. Takže druh Theraphosa blondii byl jeho netypičtějším představitelem. Asi po necelých dvou měsících vzorného nošení kokonu, byl samičce kokon odebrán. Byl silně obalen žahavými chloupky a uvnitř bylo velké množství uhynulých palarev, a asi stejný počet seschlých či zčernalých vajíček. Pouhých 11 larev v 2. larvárním stádiu, bylo naživu. Celkový počet všeho činil asi 115 kusů.. Larvy jsem z kokonu přemístila do sterilních průhledných krabiček s mírně navlhčeným ubrouskem. Samička se po odebrání kokonu chovala statečně a já jsem ji mohla začít zkusit léčit ( i když toto stádium už bylo víceméně neléčitelné). Protože se mi i přes mou veškerou snahu se mi nepodařilo v té době, sehnat penicilinovou mast natírala jsem samičce puchýřek manganistanem draselným (se kterým měli mí kolegové, v těchto případech, dobré zkušenosti). Samice byla u mazání klidná a nijak se nebránila. Po měsíci ale výrazně zeslábla (to už jsem ji mazala v rukách), přestala žrát,no a jednou, jsem ji z terária vytáhla skoro polomrtvou. Aby už více natrpěla, dala jsem ji do mražáku.Tak dopadla vzorná matka, po které zbylo 11 potomků,které jsem musela rozdělit na 3 díly, jelikož nebylo jasné, který samec samici odpářil (klidně to ale mohli být oba).
Po této smutné zkušenosti jsem pářila mou mladou adultní samici, která vyrůstala v mém chovu od utlého mládí a v chování to bylo znát, byla větší nerváček a chloupky nešetřila. Páření ale probíhalo v klidu, kdy si sameček samici, bez většího strachu, zvednul a krásně odpářil jedním bulbem. Až po 7 měsících, samice začala tvořit kokon.S kladením vajíček končila kolem deváté hodiny dopoledne. Samička ze sebe vykladla více než 100 vajec, které už byly pokryty šedým zákalem, některá vajíčka byla dokonce černá. Domnívám se, že příčinou bylo asi už né čerstvé sperma, které v sobě samice přechovávala. „Terafozka“ se tedy jen vykladla (vajíčka už dále nezapřádala), aby se zachránila před smrtí . Ale tím to nekončí, po dvou měsících samice, bez jakýchkoliv příčin uhynula. Našla jsem ji mrtvou v úplně přirozené pozici, seděla před úkrytem akorát jen nejevila známky života.
Další úhyn jsem měla u jedné samičky z odchovu již zmíněného kokonu. Zabila jí plíseň, která se jí vytvořila na chelicerách. Ve své ubikaci, ale po ohledání neměla žádný zbytek (natož plesnivějící) z potravy.
Teď se v mém chovu nachází samička opět z tohoto odchovu, kterou opatruji jak oko v hlavě. Snad bude žít i za ty tři předchozí…

Jarmila Opluštilová

POUŽITÁ LITERATURA:
Sklípkani, František Kovařík, Madagaskar, Jihlava 1998
Štíři, František Kovarřík, Madagaskar, Jihlava 1998
The Tarantula, Classification and Identification Guide, Andrew M. Smith

© 2003 Michal Toráň & Jaroslav Dobiáš
webmaster
Home